Pár vteřin

11

Probudila mě Vaselena a přinesla mi další šaty. Dar od královny a prý by se  mnou moc ráda chtěla mluvit. Mám za ní přijít na zahradu za palácem, do teď jsem nevěděla, že tu mají i jinou zahradu než tu na střeše, ale tohle je prý skleník. Souhlasila jsem, že přijdu a převlékla jsem se do suchých šatů. Vypadaly jako ty před tím, až na barvu. Tentokrát nebyly modré, ale zelené. Snažila jsem se nemyslet na včerejšek, ale pořád jsem v hlavě viděla ty jeho oči, přišlo mi, že celou noc jsem nic jiného neviděla. Jsem tu už třetí den a nejradši bych už šla domů. Koukala jsem na postel plných modrých kvítků a měla jsem chuť si tam lehnout znova.

Vaselena mě dovedla ke skleníku, kde královna klečela v opět černých šatech s krajkou se svými brýlemi. Ruce a kolena měla od hlíny. „Dobré ráno,“ řekla jsem jí, ale věděla jsem, že ví o mé přítomnosti. „Dobré,“ řekla a trhala něco červeného do košíčku. Obdivovala jsem, že i když nevidí dokáže dělat cokoli. Přišla jsem k ní blíž a taky jsem zabořila kolena do hlíny, ihned po mně začaly lest mravenci, ale nevšímala jsem si jich stejně jako královna. Trhala ředkvičky a já ji pomáhala. Byly obrovské a krásně rudé se zářivými zelenými listy. Doufala jsem, že po mně nebude chtít královna omluvu, že jsem včera odešla i když na mě volala a že jsem ji přiznala, že bych nejradši zabila jejího dokonalého kuchaře.

Moc jsem doufala, že to po mně chtít nebude, protože toho by se nedočkala, nedala bych ji za to omluvu. Nemám se za co omlouvat. „Jakou by jsi chtěla pro příště barvu šatů?“ zeptala se a dala několik dalších ředkviček od hlíny do košíku. Musela to dělat denně, protože poznat po hmatu, kterou je třeba vytrhnout určitě nebylo nic lehkého. „Ehm, myslím, že mi ty dvoje šaty od vás stačí .Moc vám za ně děkuju, jsou krásný,“ řeknu jí.

„Dvoje nestačí, hvězdy ví, jak dlouho tu ještě budeš...“ Doufala jsem, že co nejkratší dobu. „Modré,“ odpovím jí. „Proč modré?“ zeptá se. „Má oblíbená květiny je Modřenec, která má krásnou modrou barvu.“ „Ta květina, co je sestavena takovými kuličky?“ „Ano.“ Ruce jsem měla pokousané mravenci a hrozně to svědilo, ale to i královna a nevypadalo, že by jí to vadilo. Dokonce měla i ruce spálené od kopřiv a neukazovala na sobě, že by jí to bolelo. „Mohu se zeptat. Máte nějaký důvod, proč nosíte jen černé šaty?“ „Asi to nemá žádný důvod, jen jak vidím jen černou, tak chci mít i šaty černé. Abych si aspoň trochu dokázala přestavit, jak vypadám...“ „To je náhodou zajímavý důvod. Vadí vám když se vás někdo ptá na různé věci s tím , že nevidíte?“ zeptala jsem se. Jen zakroutí hlavou. „Ten včerejšek mě mrzí, postarám se o to, aby jsi ho nemusela potkávat,“ řekne a vypadá, že jí to je opravdu líto.

„Děkuji.“  Jen přikývne. Ve skleníku toho bylo opravdu hodně, spoustu rozkvetlých stromů, květin, jedlých keřů a mnoho dalšího.

Po cestě do jídelny na oběd jsem potkala spoustu Strážců, nechápala jsem proč jich tu je tolik.

Mateo přišel ke dveřím ve stejnou dobu jako já. „Proč je tu tolik Strážců?“ zeptám se ho. „Včerejší bouřka napáchala spoustu zla, chodí ven pomáhat lidem. U některých rodin to je opravdu hodně špatné,“ povzdechnul si. Měl mokré své černé kalhoty, takže doteď pomáhal lidem asi taky.

Naobědvali jsme se a já pak hned vyrazila ven. Jelikož bylo chladno hodila jsem na  šaty své staré tričko s dlouhým rukávem v kterém jsem sem přišla. Málem jsem Acarunu ani nepoznala. Květiny byly na chodníku místo v záhonem, stromy které tu byly, popadaly, lidi panikařili, a všude bylo tolik Strážců.

 Šla jsem na místo, kde jsem včera seděla a vyprávěla. Všude byla voda, která přetekla z řeky, jenž tam stála. Domům, kterým jsem vyprávěla své příběhy, měly základy ve vodě a všude panoval chaos. Na jedné zahradě u domu jsem uviděla toho kluka, co mě žádal, ať mu přijdu povědět příběh a vyprávěl mi o Modřenci. Boty jsem si sundala a své nohy spustila do vody. Chodila jsem v bahně, voda mi byla až nad kotníky a šla jsem směrem k němu. „Ahoj,“ pozdravím ho. Smutné se usměje. „Ahoj vypravěčko.“ Kousek od nás byli jeho rodiče a o něčem tam diskutovali. „To je strašný, jak je tu všude voda. Stává se vám to často?“ „Ne, v Acarune bouřky bývají hodně málo.“ „Máte vodu i v domě? Napáchalo vám to velké škody?“ „Ani ne tak v baráčku, jako na naší zahrádce. Pojď,“ řekne mi a chytne mě ta paži ať jdu s ním.

 Došli jsme k menším klecím a ty dole byli zcela zatopený. Podal mi do ruky malou chlupatou kouličku. „Měli jsme tam králíky, úplně dole, ale utopili se. A od naší koroptve přežilo jen jedno mládě.“ Koukala jsem na maličkého tvora v mé dlani a rozplývala se nad jeho roztomilostí. Byl béžový s černými proužky a měl maličký zobáček a černou skvrnu okolo očička. „Kolik jich umřelo?" zeptám se a kývnu k maličkému. „Nejspíš 6.“ „A králíku?“ zeptám se a hladím si maličkou koroptev. „Táta říkal 12.“

 „To mě tak mrzí, je to hrozné.“ „Asi to tak má být, já jsem rodičům říkal, že jsem večer na stmívající se obloze uviděl hvězdu Adies, bylo mi jasné, že se něco blíží.“

Přemýšlela jsem jak zvládla Isa s matkou bouřku, ale ty se určitě k té ženě schovaly do sklepa. Koukla jsem se na oblohu, teď už byla bouřka úplně pryč a Sura se snažila všechny škody vysušit a svými paprsky uklidnit lidi. Loučila jsem se s klukem a konečně jsme se oficiálně představili, jmenuje se Lars a je mu 13 let. Jeho slova mě doprovázela zpět do paláce s příjemným pocitem u srdce. „Bylo od tebe odvážné v té bouři vyprávět příběh, spousty lidí poslouchalo a na chvíli se přestali bát.“

Nevešla jsem hlavními dveřmi, ale opět svým oknem a to neplánovaně, nejsem prostě zvyklá chodit jako normální lidi dveřmi. Ještě před tím než se vyhoupnu do okna, zjistím, že je tu něco jinak. Před tím jsem tu měla jen trávu, ale teď jako by tu ze dne na den někdo vysázel Modřence.

Tušila jsem, že je to od Matea, ale moc jsem se nad tím nezamýšlela, udělalo mi to hroznou radost, ale v duchu jsem věděla, že tohle nic neznamená.

Stmívalo se a já šla opět na střechu s knížkou v ruce a s úsměvem na tváři. Tentokrát jsem nikoho nepotkala a byla jsem za to hvězdám vděčná. Ležela jsem na tvrdé kamenité zemi a nechávala Suru, aby mi trochu přidala barvy. Knížka ležela vedle mě a čas od času, když jsem měla chuť jsem si pár stránek přečetla, ale mnohem radši jsem jen ležela se zavřenými oči a nad ničím nepřemýšlela. Líbil se mi pocit tam nahoře, když mi šaty vlály a já si tam chodila po stranách a hrozně riskovala. Bylo v tom pro mě nějaké kouzlo.