Pár vteřin

15

V jeho pokoji jsem nenašla absolutně nic, doufala jsem, že najdu třeba nějakou chemikálii, co jsem cítila v těch kapičkách, nebo více peněz na místě, obálky… 

Ale jeho pokoj byl naprosto nevinný. Vše měl pečlivě uklizené až na pár kousků oblečení, co se válelo na zemi. Měl tu spoustu zbraní a jeho pokoj vypadal jako by na tam na rozdíl od Arthura netrávil moc času. Odešla jsem z jeho pokoje s černým svědomím, nemyslela jsem si, že to on krade peníze a oslepil svou matku, ale na druhou stranu ano.

Děsilo mě jak snadno jsem dokázala obvinit člověka jen proto, že nevím, co si o něm mám myslet. Byl pro mě zatraceně silným oříškem. Lhal o tom, že říkal Arthurovi o penězích. Má na sobě neustále falešný úsměv. Schází se s jednou služebnou a má s ní nejspíš důvěrný vztah. Vlastně teď, když nad tím tak uvažuji tu chemikálii mohl získat právě od Vaseleny.

To oni mají na starosti úklid  a všechny tyto prostředky používají. Co když jsou v tomhle spolu? Odešla jsem z jeho pokoje a vyšla po dlouhé době hlavními dveřmi z paláce. Chodila jsem cestičkami a pořádně studovala a zapamatovávala si město, když jsem najednou uslyšela známý hlas. „Minule jsi mi zlatíčko utekla, ale teď jsi takové štěstí neměla,“ řekne někdo a mně jeho hlas hrozně někoho připomíná.

Opatrně jsem se přiblížila a to co jsem uviděla mi nahnalo slzy do očích. Isa s pusou od krve ležela na zemi a nad ní se skláněl Strážce, který si vzal od Matea mé kradené léky. Zahlédla mě a já jí ihned vyrazila na pomoc. V duchu jsem se proklínala za to, že jsem sebou neměla svou dýku.

Kdy se ze mě stala tahle nezodpovědná holka, která nemyslí na žádné nebezpečí a není vždy připravená a dostatečně ozbrojená? Kopla jsem do zad toho Strážce a on se překulil na záda vedle mé sestry. V očích jsme obě měly slzy štěstí, že se opět shledáváme.

Na chvíli jsem nekoukala na Strážce, jenže každá chvíle je drahocenná a důležitá, za jednu vteřinu se toho vlastně může stát tolik. A to se taky stalo. Strážce mě poznal z minulosti a dal mi spoustu ran do obličeje. „Ty jsi ta jak mi ukradla léky!“ vybuchl a já cítila něco horkého a sladkého na svém rtu, když mi opět dal pěstí, takže jsme byly od krve už obě.

„Ty jsi ten, co mi právě zbil sestru!“ Taky vybuchnu a jakmile se ke mně skloní, kopnu ho do čéšky, ale ne celou silou, takže se jen zakymácel a ve tváři se mu ocitla bolest. Ale jen na jedinou vteřinu.

Kopl mě do břicha přitom na mě řval. „Víš, jak se na mě ostatní Strážci tvářili, když se dozvěděli o tom, jak mě okradla mladá hubená holka? A ještě k tomu jak jsem nebyl schopný dohonit tuhle malou mrchu!?“

„Neříkej jí mrcha ty kreténe,“ řeknu mu téměř bez hlasu a schytám další ránu. Isa se nehýbala, věděla jsem, že je vyděšená strachy a neměla jsem jí to za zlé. Obě jsme byly ještě děti. Děti, které se snažily být statečný a silný, ale v hloubi duše věděly, jak moc zranitelný vlastně jsou.

Nedokázal už prostě udržet svou nebojácnou masku a já to naprosto chápala. Hvězdy nás vyslyšely a zavolaly nám někoho na pomoc. Nevěděla jsem, jak a proč se tam vzal, ale byla jsem za to neskutečně vděčná. Vylekaně se na mě podíval a mně přišlo, že mi poprvé věnoval upřímný pohled.

„Co to sakra děláš?!“ zařval na něj. Strážce zbledl, věděl, že tohle je špatné. Mateo byl dvakrát silnější než on. Odtáhl ho od nás. „Víš, že je to host královny, že ano?“ „Stejně ty jejich modřinky neuvidí…“ Tohle říkat neměl, protože si vysloužil od Matea pěst do nosu s takovou silou, že otočilo celé jeho těla.