Pár vteřin

10

Stála jsem u kraje a koukala pod sebe, všechno bylo tak maličké a já si naproti tomu připadala jako to největší na tomhle světě. Ruce jsem dala nahoru a u kraje jsem se několikrát otočila, na rtech jsem měla úsměv a uvnitř jsem se cítila úplně dokonale.

Vítr foukal a mě vlály vlasy a šaty. Chodila jsem po krajích a uvnitř mě nebylo místo pro strach, žil jen ten úžasný pocit, který jsem cítila po celém těle, dokonce i na prstech u nohou a na uších. Celé mé tělo bylo uvolněné a já si připadala, že tady jsem jen já a nikdo na mě nemůže.

Žádné hradby, co se mě snažily rozmačkat, žádné královské rodinné drama, nic, jen já. Sundala jsem si své boty a chodila tu bosa a konečně jsem se zaměřila i na zahrádku s rostlinami, která tu byla. Hledala jsem tam konkrétní květinu a bohužel jsem Modřenec nenašla.

Cítila jsem maličké zklamání, ale potlačila jsem ho a sledovala všechny barvy a tvary rostlin. Dokázala bych tam být celý den, ale na obloze jsem spatřila tmavší mraky.

 Asi by nebylo moc chytré zůstat tady, když se blíží bouřka. Bouřku jsem v Acarune ještě nezažila, ale u nás vždycky padaly stromy, nebyla tam bouřky moc často, ale když už tak pořádná.

 V Acarune moc stromů nebylo, ale nějaký by se tu taky našly. Odešla jsem tohoto kouzelného místa a všechny ty skvělé emoce jsem tam nechala na příště. Někdy člověk najde svou polovičku, s níž si prostě bude připadat v bezpečí, já jí sice nenašla, ale tohle místo mi to vynahradí.

 Když jsem se vrátila do pokoje na mé posteli jsem našla pár kvítků Modřence, nechápala jsem, jak se tam dostal, nebo kdo ho tam dal, ale měla jsem z něho obrovskou radost. Člověk, který mi ho dal, mě zná nejspíš dost dobře.

Jedla jsem pečivo z košíku, který mi včera přinesla Vaselena a koukala na déšť, který začal padat z mraků. Blížilo se k době večeře a já přemýšlela po cestě do jídelny, kdo mi ty květiny dal do postele a jak budu vyprávět dnes příběh, když prší a blíží se bouřka.

 „Bývají u vás taky silné bouřky?“ „Ano, někdy i nadzvednou střechy domů… Nesnáším je,“ odpoví mi Mateo. K večeři jsme dostali nejprve výbornou polévku a poté nějaké těstoviny s rudou omáčkou.  Královna mi slíbala, že dneska poznám kuchaře, jsem zvědavá na muže, který umí tak báječně vařit, už jen jak to servíruje, vypadá jako umělecké dílo.

Mateo byl velice tichý a jeho výraz byl nic neříkající, ale kdykoli se naše oči setkaly, měl na sobě úsměv, bohužel jsem nedokázala rozpoznat, jestli byl upřímný. Kam se poděl ten milý a stoprocentně upřímný úsměv, který měl v knihovně a když mě potkal cestou na střechu? Jako by byl rozpolcený, jedna jeho stranu se mi líbila, protože jsem věděla, co si myslí a věděla jsem tak nějak co čekat, ale v té druhé straně jsem byla ztracená a zoufalá, protože jsem nedokázala odhadnout nic.

„Musím vás oba poprosit, aby jste neopouštěly palác, Mateo, dej to prosím vědět všem Strážcům. Cítím, že bouřka bude hodně nepříjemná,“ poprosí ho a chytne ho za ruku. Šlo vidět, že jejich vztah je pevný.  „Nemáte ráda bouřky?“ zeptám se královny.  

„Ty ano?“ „Vlastně ano, ráda sleduji blesky a déšť. Celkově mi bouřka připomíná lidský život, nejprve se něco připravuje, pak se to neuvěřitelně rozjede a skončí to tragicky.“ „Myslíš, že každý život konči tragicky?“ zeptá se, vypadá jako by hltala má slova a Mateo rovněž tak. „Vám nepřipadá smrt tragická?“

„Někdy je to osvobození,“ řekne zamyšleně. „Přála by jsi někomu smrt?“ Nad tím se pozastavím, hodně jsem přemýšlela, že bych dokázala vzít někomu život, abych ochránila svůj, ale přeju někomu smrt? Myslím, že někdo by se našel, ale nebyla jsem připravená to nahlas přiznat. „Ne,“ zalžu. „A vy?“

„Ano,“ řekne upřímně s děsivým úsměvem. Měla na sobě opět černé šaty a já přemýšlela, jestli nosí i jinou barvu. Zajímalo by mě, komu by smrt přála, ale připadalo mi, že by se o to stejně nepodělila.

Když jsem šla vedle Matea do kuchyně za kuchařem, byla jsem z nějakého podivného důvodu nervózní, královna šla tiše za námi. Kuchyň byla obrovská a vypadala tak čistě, že jsem pochybovala, jestli se tu opravdu vaří. Vše bylo bílé a pán středního věku rovněž v bílé skoro až splýval se svou kuchyní.

Když jsme k němu šli a nakonec stáli proti sobě, ucítila jsem uvnitř sebe jakýsi nepříjemný pocit. Nechápala jsem co se to děje, ale pak se na mě usmál a představil se. Byl starší, vypadal jinak, měl taky jiné jméno, ale ty oči. „Podle těch očích poznáte, že je to on, ty oči máte po něm…“ říkávala matka a já zatajila dech a nebyla schopna promluvit.

Koukala jsem se mu do očí a on se koukal do mých, hledal v nich vysvětlení, proč na něj tak koukám. Nebyla jsem mu podobná, vlastně jsem spíš vypadala jako má matka, ale ty oči, ty božský modrý zářivý oči jsem měla po něm. „Děje se něco Kuro?“ zeptala se královna.

„Ptala jste se mě, jestli bych někomu přála smrt,“ začnu pomalu. Usmála jsem se na svého otce. „Vašemu kuchaři bych smrt přála.“ Nevypadal překvapeně, on věděl, myslel si, že ho nepoznám.

Matoe se na mě rozhněvaně podívá a královna se zatváří šokovaně a oba otevřou pusy, že by něco chtěli říci, ale můj otec je oba přeběhne. „To nic. Tohle by se dalo čekat. Královno, Mateo tohle je má dcera Kura.“

Odešla jsem rychlým krokem z kuchyně, ignorovala jsem všechny hlasy, co na mě volaly a prosily ať zůstanu. Vyskočila jsem ze svého pokoje oknem a běžela povídat příběh. Změnilo se mnoho, ale hvězdy nade mnou stále usilovně svítily, věřila jsem, že vědí co se stalo. Šaty jsem měla promočené a byla mi zima, ale běžela jsem dál.

Sedla jsem si do mokré trávy a ignorovala ten obrovský vítr, hlučný déšť, hromobití a velké děsivé rány. Jakmile jsem začala vyprávět, všechno utichlo a šel slyšet jen můj hlas. Říkala jsem těm, kdo poslouchaly o paláci lží a jak tam duchové z obrazů chodí a snaží se naleznout pravdu.

Vyprávěla jsem hodně dlouho a přitom koukala na hvězdy a nechala déšť ať mi padá na obličeje, nechtěla jsem, aby šlo vidět, že brečím. Moje vlasy připomínaly vodopád, voda se po nich doslova valila.

 Když jsem dovyprávěla uslyšela jsem děti, jak zavírají okna, poslouchaly až do úplného konce, i když je bouřka a oni mohly nastydnout, nebo zmoknout, protože déšť a vítr byl tak silný, že se dostal kamkoli. Té něco jsem si připadala taky jako duch. Duch, který nalezl v paláci lží pravdu o kterou, ale nestal.

Mokré šaty se mi tiskly k tělu a já tiše šla zpět do paláce. Přála jsem si se jen vrátit do obrazu jako ostatní duchové a konečně najít klid, když jsem zjistila pravdu. Před mým oknem jsem uviděla Matea, jak kouká do deště. Byl taky promočený, asi mě sledoval, možná mě sledoval i ten první večer. Ale i on mi lže, z jedné části je někdo jiný, ale v tuhle chvíli jsem neměla sílu to řešit.

Když jsem kousek od něho vylezla do mého okna, opět jsem si připadala  jako duch, nedal vůbec najevo, že mě viděl.

Na posteli jsem poházené uviděla několik Modřenců, došlo mi, že jsou od Matea. Lehla jsem si do postele k nim a do pár minut v těch studených a mokrých šatech usnula.