Pár vteřin

13

Blížil se večer a já chodila po paláci a prohlížela opět obrazy, ale hlavně jsem v duchu přemýšlela. Přišlo mi tady podezřelé úplně všechno a štvalo mě, že nad tím musím neustále přemýšlet a že jsem se do téhle situace nechala zatáhnout. Tohle nejsem já, tady nepatří mé já. V hlavě mi létaly myšlenky. Proč Mateo neřekl Arthurovi o těch penězích? Proč královna oslepla po podávání těch kapiček? Proč Arthur vypadá tak vinně a taky jak často mě sleduje a sleduje mě třeba právě teď? Mám si promluvit se svým otcem, nebo zapomenout, že jsem jeho oči viděla? Bolela mě hlava z toho všeho. Otevřela jsem lahvičku a přivoněla jsem si k ní. Ucítila jsem něco strašně silného, jako bělidlo, nebo nějaký desinfekční prostředek. Dala jsem si trochu na ruku a začalo to strašně pálit.

Šla jsem rychlým krokem do svého pokoje a po cestě jsem uslyšela dva hlasy. Vaseleny a Matea, o něčem velice potichu diskutovali, nebo spíš to vypadalo, že se hádají. Nechápala jsem, proč se oni dva baví, ale k mému překvapení jí Mateo dokonce držel za paži, vypadalo to až důvěrně. Dávala jsem si bacha, aby mě neuviděli a snažila se poslouchat, ale byli moc daleko. Po chvíli Mateo odešel a nechal jí tam stát samotnou s velkým úsměvem. „Ahoj, potřebovala bych pomoc,“ dojdu k ní a ona nadskočí leknutím a z úsměvu se stane starostlivý výraz. Přišel mi docela falešný a najednou jsem v ní ztratila důvěru. „S čím vám mohu pomoci?“ „Bolí mě strašně břicho, asi budu zvracet, královna řekla ať si zajdu k doktorovi, ale já nevím kde je…“ 

„Je to kousek, potřebuješ nějak podepřít?“ „Ne to zvládnu.“ Došli jsme k velice širokým, ale malým dveřím, musela jsem se skrčit, abych jimi vůbec prolezla a poprosila jsem, aby Vaselena odešla. Byla trochu překvapena, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Měla jsem pocit, že tady se nedá věřit opravdu nikomu. Na židli seděl menší pán, ale byl velice silný v pase, už chápu ty široké dveře. Vypadal jako 4 mých já vedle sebe.

„Zdravím, copak vás trápí?“ zeptá se takovým dětským hlasem. Měl kulatý obličej a tváře nafouklé, nedokázala jsem pochopit, že je to doktor a že by zrovna on chtěl, aby královna oslepla. „Přišla jsem na konzultaci,“ řeknu a sednu si na lehátko naproti němu. „Kdo vůbec jste?“ „Jsem královnin host a potřebovala bych pomoc od profesionála.“ „Poslouchám.“ „Potřebuji, aby jste zavřel oči a poslepu si přivoněl k jedné tekutině.“ Zmateně se na mě podíval, ale nakonec oči zavřel. Lahvičku jsem mu dala pod nos a on si přivoněl. „Co cítíte?“ zeptám se a lahvičku rychle schovám. „Nějaký chemický prostředek, žíravina, nebo bělidlo.“

„A zkusím hádat, tahle tekutina nesmí přijít do styku s oči, že?“ „No to v žádném případě, stačí málo a poškodí to trvale zrak.“ V očích se mi zaleskly slzy, někdo jí zrak vzal úmyslně, ale on to nebyl. „Vy jste to použila na oči? Nebo proč máte takovou otázku?“ Usměju se. „Jen zvědavost. Jaký máte vztah s královnou?“ „Známe se už dlouho a máme blízký vztah, bohužel asi nechci nic prozrazovat.“

Protože je do ní zamilovaný, viděla jsem, jak při slově královna se mu rozzářily oči a jak něžně o jeho vztahu s ní mluvil. Nikdy by jí neublížil, královna měla pravdu a ta její jistota mě překvapila. Možná to i ona cítí, že má obdivovatele. Rozloučila jsem se s ním a zjistila, že jsem propásla večeři a už se úplně setmělo. Vyskočila jsem ze svého pokoje a usmála se na Modřence pod mým oknem a běžela vyprávět příběh.

Mluvila jsem do nebe, barákům, dětským uším o bouři, která včerejší noci přišla a jak moc obětí pro ní padlo. Myslela jsem na mládě koroptve a snažila se všechny posluchače uklidnit slovy, že to takhle mělo být a zítřky budou lepší a my budeme silnější a připravenější. Šeptala jsem do tmy, jak se všechno jednoduše komplikuje a že okolo nás plují lži, které je těžké prokouknout, ale my zůstáváme silní a důvěřujeme jen u koho cítíme, že je to správné.

Cítila jsem, že je tu Arthur, ale možná jsem spíš v to doufala z nějakého divného důvod jsem zrovna jemu důvěřovala. Neustále jsem myslela na jeho překvapený a zmatený výraz, taky na jeho upřímný úsměv a nedokázala jsem si představit, že by on kradl peníze chudým lidem a už vůbec jsem nevěřila, že by své matce vzal zrak.

Sám hledá lék, aby jí zrak zase obnovil. Když jsem dovyprávěla ještě dlouho jsem tam seděla a představovala si vedle sebe Isu a matku. Jsou v pořádku, obě, vím to. Hvězdy tenhle pocit jejich bezpečí na mě přenesly svou září. A já jím jako jedním z mála věřila. Po chvíli jsem uslyšela kroky a hrozně jsem se lekla. „To jsem já,“ zašeptal. „Vylekal jsi mě Arthure.“

Cítila jsem, že se usmál a sedl si naproti mně, stejně jako já do tureckého sedu, naše kolena se dotýkala a já měla pocit, že nemůžu normálně dýchat, až tak na mě jeho přítomnost působila. „Kdy všude jsi mě sledoval a proč ses nepředstavil už dřív?“

„Nejdřív jsem chtěl trochu zjistit, kdo jsi, dost  mě tvá přítomnost rozrušovala. Když jsi byla několikrát na střeše, v knihovně a v bouřce jsi vyprávěla příběhy hodně jsi mě překvapila a začal jsem tě trochu sledovat. Líbilo se mi, jak mluvíš s naší matkou, jak miluješ zahradu na střeše, jak riskuješ, jak ses spřátelila s tím klukem, co jim kvůli bouřce umřelo spoustu zvířat…“

„Tam jsi tak byl?“ „Zahládl jsem tě z jiné zahrady, pomáhal jsem uklízet po bouři…“ „Ty si myslíš, že já ty peníze kradu, že?“ „Nemyslím si nic. Tady se nedá nikomu věřit…“ Povzdechnul si hlasitě a ještě se přisunul blíž, jeho blízkost mi nevadila tak jako Matea, ale byla jsem nervózní. „Co jsi ukradla?“ zeptá se smíchem.

„Nechceš mi o tom vyprávět?“ „Jsi si jistý, že tvoje princovské srdce to zvládne?“ popíchnu ho. „Moje srdce to přežije.“ A tak jsem začala vyprávět o své matce, o krádeži léků, o své sestře, jak utekla a jak já okrádala stráže. „Okradla jsi Strážce? Nevěřím.“ Nahlas jsem se rozesmála.

 „Fakt nevěříš jo?“ „Ne. Chci důkaz.“ Zavrtila jsem hlavou a zvedla se. „Fajn, tak pojď,“ vyzvala jsem ho a i s hustou tmou jsem dokázala najít zbraně, které jsem Strážcům ukradla. Uliční lampa jeho obličej a tělo osvítila, měl černé volné kalhoty u nich malý nůž, který pořád nosil, a volnou bílou košili.

Naše oči se setkaly. Vypadal přesvědčeně, podle mě mi věřil už před tím, ale jen si ze mě dělal srandu. „Stejně nechápu, jak jsi je mohla podvést.“ S úsměvem jsem k němu přistoupila a pohladila ho po tváři.  „Vlastně je to stejně jednoduché jako ukrást právě teď tobě tvůj nůž,“ řeknu a ukážu jeho nůž v mé ruce. Zasměje se a převrátí oči. „Jsi dobrá, uznávám.“

Kvůli zimě se vracíme do paláce a navzájem spolu po cestě vtipkujeme. Ani ho nepřekvapí, když jdu směrem k mému oknu a ne k hlavním dveřím od paláce. „Děkuji za to, že jsi mi sem dal ty květiny.“ „Máš je ráda, že?“ „Ano, moc. Proto si toho vážím.“ Vyhoupnu se do okna a on mě napodobí. Připadalo mi to jako první den, kdy tu ale na jeho místě byl Mateo. Dnes jsem se tu ale cítila mnohem lépe.