Pár vteřin

12

Na večeři jsme se sešli opět mi tři, už jsem ani nedoufala, že Arthura někdy spatřím, protože šlo dost jasně vidět, že mě poznat nechce a je velice zaneprázdněn. Zajímalo by mě, jestli královna nějak pokročila s vyšetřování, ráda bych se vrátila domů a doufala jsem, že dopis už tam došel. Opět jsem si moc pochutnala, ale kdykoli jsem si vzpomněla, že to vaří můj sobecký otec, ihned jsem s jídlem skončila, nikdy jsem proto toho nesnědla moc. „Co vám nejvíce chybí?“ zeptám se královny a jsem si jistá, že mou otázku pochopila, zato Mateo vypadal hrozně zmatený a ten výraz byl neuvěřitelně vtipný.

 „Zavřete oči. Oba dva.“ Udělali jsme, oč nás žádala. „A teď si představte, že už navždy uvidíte jen tmu. Co by vám nejvíce chybělo?“ „Můj odraz,“ řekne Mateo, a pak se zasměje, ale podle mě to myslel upřímně. “Ano i v tom máš pravdu. Je hrozné mít pocit, že nevíte jak vypadáte.“ „Co by chybělo tobě Kuro?“ vyzve mě. „Barvy, tvary, západy a východy Sury, milé úsměvy, upřímná radost, ach je toho tolik…“

„Přesně tak, je toho tolik, ale to, co jsi vyjmenovala, tak to mi chybí opravdu hrozně moc.“ „Ale jestli vás to aspoň trochu potěší, tak vás velice obdivuji, a nechci, aby to vyznělo, že se vám snažím podlézat.“  Nahlas se zasměje. „Děkuji, ale to je každá žena.“  Myslela jsem na svou matku, babičku Irinu, Isu, ženu od nás z vesnice a uvědomila jsem si, že má pravdu. Každá jsme silná svým vlastním způsobem. Z přemýšlení mě vyrušilo otevření dveří.

Zalapala jsem po dechu a snažila se rozmrkat to co vidím. Tohle se mi jen zdá, že ano? Štípla jsem se, ale pořád tam byl. Podívala jsem se z Matea na něho.

„Já to nechápu.“

„Ahoj matko, moc mě mrzí, že jsem přišel až teď, ale bylo toho moc…“ „Arthure.“  S pusou dokořán jsem se koukala na dvojče Matea. Jsou dvojčata, takže ten, kdo mi daroval ten upřímný úsměv a Modřence byl princ Arthur, a byl to on kdo mě sledoval první noc. Šel směrem ke mně a Mateo se na něj hnusně díval. „Moc rád tě konečně poznávám, Kuro,“ řekl a sedl si vedle mě.

„Ehm, já vás, vlastně tě, taky.“ „Samozřejmě chápu, že jsi zmatená, a tak mi dovol ti povědět příběh mé rodiny.“ „Do toho jí ale nic není,“ řekl hrubě Mateo. Trochu se mě to dotklo. „Teď tu žije a navíc už toho stejně ví spoustu.“ Královna s Arthurem souhlasila. „Vím, že máš ráda příběhy, takže tohle se ti bude líbit,“ řekl a já si všimla, že má mnohem míň chraplavý hlas než Mateo, proto na mě nikdy nepromluvil, poznala bych to. Měl stejně tmavé oči, avšak byly trochu světlejší než jeho bratra. Blonďaté vlasy měly úplně stejné, Arthur měl ale tmavší obočí, delší a hustější řasy a taky nebyl tak svalnatý a hlavně on rád četl zato Mateo ne.

  “Kdysi dávno byla královna a král velice nešťastný, protože jim hvězdy nepřály mít dítě. Královna několikrát o dítě přišla, ale po spoustu pokusech se zjistilo, že čeká dvojčata. Naše tradice jsou takové, že královský titul může mít jen jeden potomek a to ten starší. No a jelikož jsem se já narodil první, tak ho mám já a Mateo se aspoň stal Strážcem a chrání naší matku. Když jsme dosáhli dospělosti a náš otec zemřel, matka po pár měsících oslepla,“ dořekne Arthur a usměje se na mě. „Víte co mi nejvíce chybí s mým hendikepem? Že nemůžu vyjet z města, nemohu vidět svou říši, nemůžu se jet přesvědčit, kdo mi tady u tohoto stolu lže,“ přeruší naštvaně ticho královna.

 Řekla, že mi věří, ale kdyby ano, tak by mě pustila domů. Jsme zvědavá, jak se tu situace vyvine. Arthur se tvářil zmateně a zamyšleně, jako by vůbec nevěděl o čem mluvíme. „Všimla jsem si z okna, že máte stáje, zvládla by jste jet pomalu na koni?“ zeptám se jí.