Pár vteřin

8

Ráno mě probudila jakási žena o pár let starší než já, se slovy, že mi má pomoc se obléknout. Koukala jsem na ní několik minut nechápavě. Pomoc s oblékáním? To tady mají služebnictvo i na to? Chtěla jsem jí slušně říct, že o její pomoc nestojím, ale když jsem spatřila šaty, které si musím vzít, v duchu jsem připustila, že její pomoc asi budu potřebovat… Bylo mi velice nepříjemné se před ní svlékat, ale vypadala, že to považuje za úplně normální věc.

Stála jsem před ní téměř nahá a ona mi podala kratší tmavě modré šaty, které měly jedinou chybičku a to tu, že měly úzké hrdlo, takže mi stahovaly krk. Žena mi je vzadu zapnula a já ucítila, že ty šaty mají obrovský hluboký výstřih do písmena V. Padly mi všude, ale připadala jsem si v nich, že nemohu dýchat, to jak měly úzké hrdlo ve mně vyvolávalo klaustrofobický pocit.

Zase jsem si připadala jako nedávno u zdi, v pasti a bezmocná. Špatně se mi začalo dýchat a klepaly se mi ruce. Do očí se mi nahrnuly slzy a já začala zhluboka dýchat. Žena na mě vyděšeně koukala.

„Potřebuji to ihned sundat, prosím,“ řekla jsem jí a slzy mi stékaly po tváři. Pomohla mi šaty rychle rozepnout a sundat a snažila se mě uklidňovat. Ležela jsem před ní opět téměř nahá a snažila se uklidnit pomocí myšlenek na svou rodinu.

„Nemám někoho zavolat? Potřebujete něco?“ „Ne, jen prosím tu buďte se mnou,“ řekla jsem zoufale. Pomalu mě hladila na zádech a ukazovala mi jak dýchat.

V tu chvíli mi to nepřišlo divné, že mě učí dýchat, v tu chvíli jsem cítila jen hroznou bezmoc a stěny se stále přibližovaly.

Po nějaké době jsem se konečně uklidnila. „Omlouvám se, nechtěla jsem vám nějak přitěžovat práci.

Děkuji,“ řeknu jí upřímně. „To nic, všechno je v pořádku. Hlavně dýchejte. Vymyslím něco s těmi šaty, abyste měla výstřih jako u trička,“ slíbila mi a já se na ní vděčně podívala.

„Děkuji moc.“ Odešla z mého pokoje, až když jsem jí asi 10krát ujistila, že jsem už v pořádku, je opravdu moc hodná. Přišla po pár minutách ale možná, že mi to jen připadalo jako minuty. Když byla pryč, ocitla jsem se v takovém transu a nemyslela nad ničím.

Jen sledovala ručičky hodin v mém pokoji, které se každou vteřinu pohybovaly. Nesoustředila jsem se na to, kolik je, dokonce jsem ani do této chvíle nevěděla, že tu hodiny mám. Potřebovala jsem prostě chvíli nemyslet, jen sledovat něco, co se nezastaví, co plyne a nejsou v tom žádné změny.

Opět ke mně přišla ta žena a konečně se mi představila. 

„Jmenuji se Vaselena,“ řekla mi když mi pomáhal opět do šatů. Tentokrát byly v pořádku a já si v nich připadala docela dobře. „Já se jmenuji Kura, a ještě jednou děkuji, za úplně všechno…“ Jen přikývne s úsměvem a nechá mě opět samotnou. Dojdu opatrně k zrcadlu a pořádně se na sebe podívám, po tak dlouhé době. V obličeji vypadám furt stejně a na tváři i uvidím trojúhelník pih, které máme s Isou společné. Mé oči byly tak zářivé jak si pamatuji, vypadaly úplně stejně jako mého otce. Taky mi krásně ladily k mým modrým šatům.

Už jen Modřenec ve vlasech mi chyběl. Měla jsem je docela dlouhé a od sluníčka jsem tam měla světlejší pramínky. Postavu jsem měla hodně hubenou, zvlášť šaty, které jsem měla na sobě poprvé, ještě vše zvýrazňovaly. Klíční kost mi šla hodně vidět a i žebra by se mi dala spočítat. Ruce jsem měla až moc dlouhé a nehty zlámané. Nohy byly vyhublé a divila jsem se, že mě vůbec udrží. V zrcadle jsem najednou uviděla i Strážce.

„Krásné ráno Kuro,“ řekne s úsměvem.“ „Už mi řekneš své jméno?“ zeptám se místo pozdravu.“ „A máš co za to nabídnout?“ „Tahle hra mě nebaví, jestli si myslíš, že mě tvé jméno tak zajímá, tak se pleteš.“ Chvíli mě jen pozoruje v šatech, které mi nechal přinést.  „Mateo, jmenuji se Mateo.  A moc ti to sluší.“ „Chybí mi už jen korunka,“ řeknu sarkasticky.