Pár vteřin

18

Stáli jsme s koněm před bránou do Acaruny. „Jsi připravena vyrazit?“ zeptala se královna, když jsem se neměla k dalšímu kroku. Nebyla jsem připravena tam vyrazit, ale musela jsem. Nadechla se a neviditelná ruka mě popostrčila dopředu, rovnou zpět do města. Když jsme byli opět v paláci, řekla jsem královně, že potřebuji být sama.

„Kde tě mohu když tak najít?“ zeptá se. „Budu na střešní zahradě.“ „Tam jsem dlouho nebyla,“ řekne upřímně královna. Ještě aby tam se svým hendikepem chodila, je to dost nebezpečné místo i pro lidi se zdravými oči. Rozloučila jsem se a šla na střechu. Byla jsem si už jistá, že to Arthur je ten špatný, ale i tak jsem vešla do jeho pokoje a hledala obálky, v kterých byl dřív jen papír.

Naštěstí tam nebyl. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem je našla a byly mnohem plnější než ty předtím, rozdělala jsem jednu a spatřila peníze. Spoustu peněz v mnoha obálkách. Zakroutila jsem hlavou, ale na tváři jsem měla úsměv. Zamyslela jsem se, jak to teď udělám, jsem malá holka, ale někdy musí malá holka udělat něco pro ještě menší děti a stát se velkou.

Běžela jsem s plnými obálky za doktorem, ignorovala jsem bolestivé signály, které mi dávalo tělo hodně najevo. Zaťukala jsem a bez pozvání vešla. „Potřebuji pomoc a pospíchá to. Když má někdo nějaké zranění, kde s ním leží?“ Zmatený doktor se kouká na mě a na obálky v mých rukou. „Přece tady v mé ordinaci…“

Rozhlédla jsem se a spatřila další dveře, které vedou z ordinace. Samozřejmě, moje náhlá nevšímavost mě pomalu zabíjela. Běžela jsem k těm dveřím a doktor taky. Cestou do mě pálil otázky jako tank, jenže nebyl čas. „Královna mě za vámi posílá. Máte tyto obálky s jedním Strážcem, který udělal něco hodně špatného, donést všem okolním vesnicím. Říkala, že to hrozně spěchá,“ zalžu mu, ale on vypadá naprosto přesvědčeně, pro královnu by udělal cokoli. „Najdu toho Strážce a vy si běžte rychle zabalit nějaké věci na cestu, a pak půjdete rychle ke stájím a vyrazíte.“ „Nechápu to, proč to tak pospíchá a neměla by u tohoto být královna?“

„Není to bezpečné, jde o vteřiny.“ Odejde ode mě a já konečně otevřu ty dveře. Je tam více lidí než jsem čekala, ale ten Strážce, kterého jsem hledal byl naštěstí trochu stranou od ostatních. Když mě uviděl, dostal strach a já si to z nějakého důvodu užívala. „Co po mně ještě chcete? Díky vám možná už nikdy nebudu moc normálně chodit.“

„Nemusíte mi děkovat. A mám pro vás úkol, jak si vaší chybu vyžehlit u královny.“ „Poslouchám,“ řekne naštvaně, ale i s velkým zájmem. „Jedete vyplnit velice těžký úkol s naším doktorem, vyrážíte za pár minut. Zvládnete jet na koni?“ „Horší by bylo, kdybych musel chodit. Vyřiď královně, že tenhle úkol už je předem splněný.“ „Výborně,“ usměju se na něj a přistoupím k němu blíž. Vytáhnu si z rukávu svou dýku a přiložím mu jí ke krční tepně Aortě. „Berte tohle jako varování. Tímhle úkolem se váš život vrátí zpět do normálu, ale jestli to nezvládnete, nebo uděláte chybu.“ Přitlačím mu dýkou trochu víc na krk. „No, budete litovat.“ Nepoznávala jsem se, ale situace nás mění a musíme v nich být silní, abychom získali a udělali to, co je správné.

Vypadal, že to naprosto pochopil. „Doktora za vámi pošlu,“ řeknu mu ještě naposledy a odejdu. S doktorem jsem se dohodla a vysvětlila mu, že v obálkách jsou peníze, které musí být co nejdřív doručeny a že nesmí přijít do rukou jeho společníka.

Šla jsem zpět na střechu, když z pokoje vyšel naštvaný Arthur. Tenhle pohled jsem u něj ještě neviděla. Vypadal jako by chtěl zabít každého, uvnitř jsem cítila strach. Usmála jsem se na něj a prošla okolo jeho postavy. Nezastavil mě, ale následoval. Vyšla jsem na střechu a tentokrát to ve mně žádný neuvěřitelný pocit nevyvolalo. Byla jsem u úplného kraje, i když jsem věděla, že je to riskantní. Ne z důvodu, že bych ztratila rovnováhu, ale kvůli Arthurovi, který se na mě nenávistně díval a pomalu přibližoval.