Pár vteřin

7

Stmívalo se a já si vyhlížela, ke kterému Strážci půjdu první. Kdysi jsme se sestrou ani nevěděly, koho okrádáme, nevěděli jsme o něm nic, byly jsme nedočkavé a zbrklé, no a taky se nám to vymstilo.

Tady je důležité, abych věděla za kým přesně jdu, protože to můžou být Strážci se kterými jsem se již setkala. To by moc podle plánu nešlo. Šla jsem směrem ke Strážci, který už na první pohled vypadal mile.

„Zdravím,“ řeknu a záměrně na něj spadnu, nevypadalo, že by mu to moc vadilo. Spadla jsem do jeho náruče a cítila jak je silný. Držel mě jen konečky prstů. „Jste v pořádku slečno?“

Mohlo by mu být jen tak o 2 roky více než mně. Začala jsem s ním flirtovat a sklánět mu komplimenty nad jeho sílou. Jeho úsměv byl furt větší a větší, ale pořád šly u něj vidět pochyby. „Víte ztratila jsem se, mohl by jste mi ukázat směr, kde jsou trhy?“ řeknu celá zmatená.

„Ovšem,“ postavil mě na zem a já mu vzala zbraň a rychle si jí schovala zezadu za tričko. Ničeho si nevšiml. „Trhy jsou tímto směrem. Víte, měla by jste už jít, musím tu hlídat a měl bych problémy,“ promluvila jeho loajalita k práci a já nemohla víc souhlasit, je čas odejít.

„Děkuji mockrát,“ řeknu a odejdu směrem, kterým mě nasměroval, ale naprosto jsem věděla, že to není cesta k trhům. Ztratila jsem se ve tmě a tou cestou raději nešla… Totéž jsem udělala u dalších 3 strážců, a když se vyskytly problémy, vždy jsem se z nich nějak dostala a to co jsem chtěla, jsem získala.

Myslela jsem, že okrádat Strážce bude jednodušší, ale zapomínám, že tohle je Acaruna a Strážci jsou velice loajální. Měla jsem 4 zbraně, 3 velké nože a jednu pistol. Nenechala jsem si ani jedno, jen jsem to schovala někam, kde to nikdo nenajde. Kousek ode mě se zjevili další dva strážci a o něčem diskutovali, pak jeden odešel a zbyl jeden a u pásku měl zbraň. Ucítila jsem touhu se jí zmocnit, v tuhle chvíli jsem kradla, protože to uspokojovalo jakýsi pocit o kterým jsem ani nevěděla.

Měla jsem hroznou chuť jít k němu a sehrát další představení a zažít ten adrenalin a strach. Něco uvnitř mě se změnilo. Šla jsem k němu a byla nepřipravená, zaslepená, příliš jsem to uspěchala a nechala se ovládnout. Ocitla jsem se tváří tvář blonďatému Strážci, který mi ukradl léky.

Srdce mi ihned začalo rychle tlouct a měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Začala jsem uvnitř panikařit. Koukali jsme na sebe a ani jeden se neodvážil promluvit. Byla to dlouhá chvíle, ale neukázala jsem na sobě strach, který mnou proplouval. Zkoumala jsem jeho obličej, měl tvrdý výraz, jako socha z kamene.

Oči byly už moc tmavé a ve tmě vypadaly jako by přišel s pekla mě zabít. V rukávu jsem měla schovanou svou dýku a modlila se, ať jí nemusím použít… Najednou mi myšlenka někoho zabít přišla úplně vyloučená. „Tak jsi přeci jenom přišla sama,“ promluví jeho chraplavý hlas. „Ale dobrá práce, málo komu se podaří okrást Strážce.

U mě by se ti to nepovedlo, nejsem jako ty pitomci, nenechám se zblbnout.“ Každý se dá zblbnout, chce to jen čas a správnou chvíli. „Řekneš už něco?“ zeptá se s falešným úsměvem a objeví se mu na levé straně dolíček.

„Měla bych snad něco říct?“

„Co třeba omluvu?“ Začnu se upřímně smát a stoupnu si k němu blíž. „A komu tu omluvu jako dlužím? Tobě?“ Taky ke mně přistoupí blíž, na tváři pořád úsměv.

„Ne, královně.“ Můj úsměv zmizí a vystřídá ho šok. Já, že dlužím omluvu královně? A za co? Za ukradené léky? Koho by tak zajímala jedna blbá krabička léků, to tu nemají větší věci na práci?