Pár vteřin

9

Probudím se celá zmatená, co se stalo a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Nemůžu uvěřit, že jsem usnula, ale nejspíš jsem potřebovala dohnat spánek. Uviděla jsem kousek od sebe košík s pečivem a musela se znova usmát, na tohle jsem opravdu nebyla zvyklá a neskutečně si toho vážila.  

Jelikož za pár minut bylo 7 hodin, rozhodla jsem se jít pomalu na večeři. Byla jsem zvědavá, jestli se u stolu objeví i princ a přemýšlela, jestli je to on, kdo krade ty peníze. Ale proč by je kradl? Má úplně všechno... Když jsem přišla ke stolu, královna už tam seděla a něco pletla. „Umíte plést?“ zeptala jsem se s údivem. „Nebuď tak překvapena, poslepu je to úplně stejné.“ Sednu si kousek od ní. „Ehm, můžu tady sedět? Nezasedla jsem někomu místo?“ „Ne, jen tu zůstaň. Většinou tu sedí Arthur, ale ten dnes nedorazí. Mateo by měl co nejdřív přijít, požádala jsem ho, ať sežene papír a tužku. Do dvou dnů by naši speciální Strážci dopis měli doručit.“  „To je od vás velice milé, děkuju.“ Chvíli sedíme v tichosti a já jen pozoruju jak plete, úplně mě to uklidňuje. Do jídelny přijde další člověk. „Nesu ty věci,“ řekne a s úsměvem mi je podá. Královna se na něj krásně usměje.  "Děkuji."

Mami, Iso. Jsem v pořádku a doufám, že i vy. Buďte silný! Víc nic rozebírat nebudu, důležité je, že se snad brzy vrátím a že mám možnost udělat změnu. Moc mi chybíte. Buďte opatrné.

Napíšu vzkaz a rychle mu dopis dám. „Mohl by jsi to těm Strážcům dát co nejdřív?“ „Samozřejmě,“ odpoví. Dále jsme už během večeře nikdo nepromluvil.

K večeři dostaneme 3 chody jídla od služebnictva, které nám je samo nosí. Přišlo mi to hrozně zbytečné. Copak nemáme nohy? A kde a kdy budou jíst oni? Jídlo bylo vynikající a snědla jsem toho hodně. O to hůř jsem se cítila, lide hladoví a já si tu jím jako princezna. Stejně pořád nechápu, že jsem v paláci v Acarune a večeřím tady s královnou. Bylo to prostě neuvěřitelné. Kuchaře jsem ještě pořád nepotkala, ale věřím, že to bude skvělý člověk, když umí tak úžasně vařit. Vrátila jsem se s čajem, který jsem nevypila do svého pokoje a opět si četla. Stmívalo se a mě najednou hrozně mrzelo, že ty hradby mi brání v koukání na západ slunce. Z té zahrádky na střeše by asi šel vidět, už teď jsem plánovala, jak tam zítra půjdu. Vyklouzla jsem do noci a znova jsem šla vyprávět příběh. Natrhala si spoustu Modřenců a plánovala si je vzít do mého pokoje. Tentokrát byl příběh o brnění v jednom opuštěném hradu. V nich se totiž nachází duchové, který celou noc hrad střeží i když už v něm nikdo není. Vyprávěla jsem o věrnosti, lásce k práci, vytrvalosti a cítila jsem, že děti poslouchají a hvězdy také. A ještě někdo, ale to byl asi jen pocit.

Nato, že je palác tak obrovský jsem tu moc lidí neviděla, samozřejmě jsem potkala několik lidí od služebnictva a Strážce, ale jinak nikoho. Nevěděla jsem, jak to tu chodí, ale vždycky jsem si myslela, že v paláci jsou i další důležití lidé, ale možná tu prostě jen žije královská rodina a to je vše.

Procházela jsem se po paláci a prohlížela si strašidelné obrazy. Jeden z nich mě nejvíc zaujal a prohlížela jsem si ho poměrně dlouhou dobu. Nejprve jsem myslela, že je na tom namalovaná příšera, které s pusy kape krev, ale když jsem se lépe podívala zjistila jsem, že je to vyděšené mládě medvěda s džbánkem marmelády. U nás ve vesnici jsem se s ním nikdy nesetkala, ale ani jsem o to nestála. Povídá se, že je to obrovské a nelítostné stvoření, které sežere všechno, co se pohne. Žijí v těch nejhustějších lesech. Najednou jsem v každém strašidelném obrazu dokázala najít méně děsivou věc, než jakou jsem spatřila na první pohled. Představovala jsem si, že z obrazu večer vylézají stvoření,  které jsou tam namalovány a v hlavě  jsem už sestavovala příběh na večer.

 S knížkou v ruce jsem mířila opět do knihovny a tentokrát se ani jednou neztratila. Když jsem tam přišla vylezla jsem snad na všechny žebříky a co nejvýš, nebála jsem se, i když v jednu chvíli, kdy se nejstarší žebřík začal kinklat, mi srdce málem strachem vyskočilo z hrudi. Ale potom jsem se jen hlasitě smála.

Vždycky jsem nahoře zůstala poměrně dlouhou a jen koukala z té výšky po celé knihovně. V tu chvíli, kdy jsem se rozhlížela jsem spatřila, že tu nejsem sama, jak jsem si myslela. Pobyt tady mi moc neprospívá, vůbec nejsem soustředěna a opatrná. Když na muže z dálky zaostřím, dojde mi, že je to Mateo sedící u okna s knihou. Slezu opatrně dolů a čekám až mi řekne připomínku k tomu, jak moc se bojím výšek a že jsem mu lhala, ale on si mě jen pečlivě prohlíží.

„Ahoj Mateo,“ přeruším ticho. Držím si od něj dost velkou vzdálenost, protože jeho přítomnost mi nikdy není moc příjemná a teď když si mě tak pozorně prohlíží, mám pocit, že mi celé tělo hoří. Šaty mi najednou připadají moc krátké a v pase moc utažené. Jen se na mě usměje. „Myslela jsem, že nečteš,“ řeknu mu.  Jen s milým úsměvem pokrčí ledabyle rameny. Dobrá, mluvit nemusíme, vlastně jsem chtěla respektovat jeho ticho ke čtení, proto jsem odešla. Poobědvala jsem sama s královnou, protože ani Mateo ani Arthur se neukázali. Vůbec nám to nevadilo, vyprávěla jsem jí podrobně s velkými detaily naší cestu do Acaruny a pečlivě jsem jí říkala, jak vypadají nejchudší vesnice. Královny výrazy se střídaly neustále, ale vždycky to skončilo smutným úsměvem.  „A jak to vypadá u tebe doma?“ zeptá se polohlasem, jako by jí  zradil vlastní hlas.

 „Je to maličká místnost s třemi posteli, není na ní nic, co by stálo za pořádné popsání…“ Oběd byl moc dobrý a já si užívala každičké sousto, ale jen na jednu stranu.  V hlavě jsem totiž neustále viděla obrazy lidí bez domova a ihned jsem měla z tohoto chutného jídla jiný zážitek.

 „Nevadilo by vám kdybych už odešla?“ zeptám se slušně. Jen s úsměvem přikývne. Ještě ale než odejdu ze dveří, vyletí mi s pusy otázka. „Jak jste přišla o svůj zrak?“ „Lidé si vypráví, že mi byl odebrán za děti. Víš, jak se říká oko za oko?“ „Ano.“ „No tak asi to bylo, oko za jedno dítě, dvě oči za druhé.“ Tomuhle jsem nevěřila, byly to jen povídačky, které si vymysleli lidé. „A jak to vyprávíte vy?“ „Ach, nevyprávím to nijak, nikdo nepřišel na důvod, proč se mé oči nechtějí otevřít.“

 Odešla jsem a v duchu jsem křičela, protože tahle žena si tohle nezasloužila. Rozhodla jsem se jít na tu střechu se zahrádkou, což je nejvyšší místo v celé Acarune. Byla jsem natěšená a bylo zvláštní, že nad cestou jsem ani nepřemýšlela a už jsem tam skoro byla. Neztratila jsem se, nezaváhala. Mé nohy mě nesly někam, kam samy chtěly. Byla jsem v komnatě prince a jen se modlila, abych ho nepotkala, nechtěla jsem poslouchat, že mu lezu na něco, co je jeho. Někoho jsem ale bohužel i tak potkala.

„Ahoj Matoe,“ řeknu tiše. Opět jsem čekala, že se mě zeptá, kam jdu, i když to bylo jasné. I tak jsem přemýšlela, proč se nezeptal, jak to s mou hranou fobií výšek zvládnu. Dokonce mě ani nepozdravil, jen měl stejně milý úsměv jako v knihovně a pořád si mě prohlížel. Nechápala jsem ho, jako by byl někdo úplně jiný, takový úsměv jsem na něm viděla jen dnes. Bylo mi to divné, ale jakmile jsem vylezla na střechu, moje myšlenky, pochyby všechno se vypařilo a zmizelo.