Pár vteřin

14

„Mám odejít?“ zeptá se. „Kuro?“ Podívám se na něj a on rozsvítí lampičku. „Ne, ještě zůstaň,“ řekla jsem mu. Usmál se a skočil na mou postel. „Hej!“ zasměju se. „No tady by se spinkalo, krásně to tu voní po květinách.“ „Klidně tu spi, já si zabírám tu tvojí velkou postel v lese.“ „Dobře,“ odpoví a sundá si kalhoty a přikryje se mou peřinou. Přitom pozoroval můj výraz a já doufala, že nejsem červená. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale pokud můžu spát v jeho úžasným pokoji, nebudu protestovat. „Dobře, tak se asi uvidíme ráno. Dobrou noc,“ popřeju mu, a když chci odejít, chytne mou ruku. „Chci abys mi začala věřit, proto tě posílám do mého pokoje, nic tam nenajdeš. A měla by jsi vědět, že i já jsem dobrý v kradení,“ ukáže v ruce lahvičku na oči, kterou jsem měla pod šaty.

 „Přivoň si k tomu,“ vyzvu ho. „To voní nějak divně. Jako...“ „Jako nějaká chemikálie. Někdo vaší matce vzal zrak úmyslně. Chci ti věřit, proto  jsem ti o tom pověděla. Ty mi na oplátku zítra  pomůžeš se dostat do pokoje Matea.“  Zmateně přikývne. „Dobrou noc Kuro.“ Konečně pustí mou ruku a já odejdu do jeho komnaty. Když si lehnu do jeho ještě pohodlnější postele, která voní krásně, stačí chvíle a usnu s úsměvem na tváři.

Probudí mě otevírání nějakých vrzajících dveří. Leknu se Arthura bez trička a on se provinile usměje. „Nechtěl jsem tě probudit, ale potřeboval jsem se převléct.“ Děkovala jsem hvězdám, že jsem se neprobudila, když si převlékal něco horšího než tričko. Svaly se mu napínaly, když zvedl ruku a vzal si nějaké tričko ze shora skříně. „Ehm, to je dobrý, dobré ráno.“

„Chceš něco na převlečení? Za pár minut je snídaně a k tobě je to daleko.“ Měl pravdu, můj pokoj byl s porovnáním jeho do jídelny jen pár kroků. Na jednu stranu jsem jeho oblečení hrozně chtěla mít na sobě, ale pak tu byla druhá strana, co říkala ať si je neberu, vyvolá to zbytečné otázky. Hodil mi na obličej tričko a jedny kraťasy a odešel z místnosti. Nakonec jsem se teda otočila a převlékla, bylo mi to docela dost volné. Místo toho jsem přemýšlela, jestli je královně líp a co mě dneska všechno čeká.

 „Přestaň se na mě koukat,“ řeknu mu naštvaně, protože celou dobu, co jsem se převlékala jsem cítila jeho pohled v zádech. „Promiň já jen, spíš mě pořád překvapují ty vystouplé kosti.“ „Co jsem v paláci je to náhodou mnohem lepší, a navíc já byla vždycky hodně hubená…“

Otočím se na něj. „Proč chceš do pokoje Matea?“ „Prostě mě tam dostaň, po snídani ho zkus nějak zabavit…“ Zkousl si spodní ret a přikývl, přišel ke mně blíž. „Proč chodíš povídat ty příběhy? Jednou tě to málem stálo život.“ Naše hrudníky se skoro dotýkaly a mně srdce hrozně rychle tlouklo. „Protože mě to baví, a lidi taky.“

„Čekal jsem od tebe obsáhlejší vysvětlení,“ řekne a usměje se. „ Ale, pročpak?“ zeptám se ho. „Protože už tě docela znám, jen tak pusu nezavřeš.“ „Nemám důvod jí nechat zavřenou.“ „Chceš dát důvod?“ Věděla jsem, jak to myslel, přesto jsem se ho s úsměvem zeptala. „Důvod? Myslíš jako jít na snídani? Ta by mě totiž umlčela.“ „Napadla mě lákavější metoda, ale tohle by taky šlo.“ „A tvá metoda by byl jaká?“ „Chceš jí ukázat?“

„Budu litovat?“ „Ne.“ „V tom případě ano,“ dopověděla jsem a on hned přitiskl své rty na mé. Byly horké a já se k němu ještě víc přitiskla. Stála jsem v jeho ložnici v jeho oblečení, líbala se s princem a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Užila jsem si ten okamžik, dokud neskončil, ale po cestě jsem měla pocit, že tohle je špatné, tak to být nemá.

Když jsme přišli do jídelny ještě tam nikdo nebyl, dokonce ani královna a já měla strach, jestli to její ležení v posteli včera byla opravdu jenom únava.

Za chvíli ale přišla Mateo s královnou dohromady, královna do něj byla zavěšená a Arthur se na ně poměrně naštvaně podíval.  Připadalo mi to jako by jim záviděl jejich pouto a vztah, protože co jsem tady, tak jsem Arthura s královnou neviděla při jakýmkoli rodinným gestě. Oba si sedli na svá běžná místa a já mezi nimi vycítila napětí, což mě trochu překvapilo. Pohádali se?

Jakmile mi Mateo věnoval první pohled, všiml si mého zvláštního oblečení a tázavě nad ním zvednul obočí. Arthur vedle mě mi dal ruku kolem ramen a to Matea překvapilo ještě víc a znechuceně se na mě podíval. Ruku jsem mu sundala.

Cítila jsem jako bych seděla na jehlách a vzduch najednou pro mě zhoustnul. Stěny se najednou zase přibližovaly a velká jídelna ze změnila na velikost myší díry. „Jsi v pořádku Kuro?“ zeptal se Mateo, královna a všichni se na mě podívali. Zvonilo mi v uších a rychle jsem se zvedla a běžela pryč. Když jsem došla do svého pokoje servala jsem ze sebe všechno Arthurovo oblečení, srdce mi tlouklo neuvěřitelně hlasitě a začala jsem se třást.

Do pokoje Sura přivedla svými paprsky světlo a všechno zežloutlo. Ležela jsem u okna a koukala se pouze a jen na nebe, okolí jsem úplně vymazala a soustředila se jen na svůj dech. Uvnitř jsem na sebe řvala, že jsem v bezpečí, ale hlava jako by mě neposlouchala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takovýto stav jsem už měla i mimo Acarunu.

Kdysi dávno, když ještě můj otec neodešel jsem s ním hrála na schovávanou. Schovala jsem se do jednoho maličkého sklepa kousek našeho domu a po chvíli zjistila, že dveře nejdou otevřít. Byla jsem tam hodiny, křičela jsem, bouchala, prosila, brečela a po nějaký době tam jsem i nemohla dýchat. Pamatuji si ten pocit.

Otec mě našel v chvíli, kdy jsem už myslela, že to nezvládnu. Je zvláštní, že jsem takový zážitek zapomněla. Ale snažila jsem se potlačit všechny vzpomínky týkající se otce. Uklidnila jsem se, i když jsem se pořád hodně potila a klepala.

Myslela jsem, že za mnou někdo přijde, třeba Arthur, ale ten si možná myslel, že tohle je součást mého plánu a on je musí zabavit, abych se dostala do pokoje Matea.

Tak to sice nebylo, ale rozhodla jsem se toho využít. Sice jsem nevěděla, kde jeho pokoj byl, ale jedna služebná mi ráda poradila.