Pár vteřin

4

Zrovna moc věcí jsme neměly, takže ani moc věcí jsme sebou nebraly. Jen do otrhaného batohu jsme daly vodu, zápalky na oheň, mojí dýku a plno dalších malých šikovných věciček.

Isa se šla rozloučit s matkou a mně pletla, ta žena, copánky jaký má ona. Aspoň mi ty, teď už dlouhé vlasy, nebudou překážet na cestě. „Hlavně jí dávej pořád obklady, ne úplně ledové, aby se nedostala do šoku. Máme tu zásoby jídla, ty použij, možná bude mít nechuť k jídlu, ale musíš do ní něco dostat. To samé s pitím, ať není dehydratovaná. Horký čaj jí nesmíš dát, pouze vlažný. Nebo můžeš zkusit zábal, buď jen na hrudník, třísla, anebo celkový,“ Samozřejmě tohle všechno věděla, možná mnohem líp než já, ale potřebovala jsem se ujistit, že to tady mamka zvládne, než se vrátíme. “Slib mi, že uděláš vše, aby to matka zvládla.“

„Ach Kuro, pokusím se. Neboj.“                

Copánky mi dopletla a začala je plést i Ise, která je chtěla taky. Přišlo mé loučení s matkou. Když jsem k ní došla, klepaly se mi ruce. I ona se klepala, ale zimou a byla v takovém polospánku.  Měla zavřené oči a byla hubenější, pleť měla bledší než obvykle a rty jí popraskaly. I přes to byla pořád krásná, měla z nás nejkratší vlasy, ale slušelo jí to. Na rozdíl ode mě a sestry měla zelenohnědé oči a vždy byly ustarané. Je menší než já a na rozdíl ode mě není plochá a vypadá hodně žensky. Naše matka je strašně hodná a chápavá, nedokáže se na nás zlobit a vždy nám říkala, jak moc nás miluje.  A já to chci slyšet ještě aspoň tisíckrát. Chytnu jí za její malou ruku a políbím jí na ní.  „Slibuji, že se vrátíme brzy a s léky, které ti pomohou. Neboj se o Isu, nebude nijak ohrožena. Ochráním jí.“ Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale ještě jsem se zastavila a pohladila jí na horké tváři. „Prosím vydrž. My tě potřebujeme, já tě potřebuju. Hvězdy s tebou.“

Odešly jsme z našeho domova a já někde uvnitř ucítila, že pro mě navždy. Jsem odhodlaná se pro ty léky i obětovat, na Ise je jenom je odnést matce. A samozřejmě mi je musí pomoc i ukrást, ale nikdy nebude v nebezpečí. Cesta začíná.

Chodily jsme vesnicemi, bylo neuvěřitelné, jak se prostředí měnilo. Nejdřív jsme šly těmi nejchudšími vesničkami. Z toho, jak jsem viděla ležet lidi na zemi se mi chtělo brečet, někdy jsem kvůli slzám viděla rozmazaně.

 Isa zatím neřekla ani slovo, snažila se to zpracovat. Ptaly jsme se se lidí na cestu a vždycky s nimi prohodily pár milých slov. Byli vděčný pouze za to, říkali, že doba je těžká, ale že jsou tu pro sebe navzájem. V naší vesnici to bylo jiné, každá rodina na vlastní pěst. Tady ale šla vidět ta komunikace a ta ochota pomoc druhým.

„Krásný den, jak daleko je to do Acaruny?“ zeptala se má sestra starší babičky.  My žádné jiné příbuzné nemáme. Zbyla nám už jen matka.

„Ach kéž by krásný den, mé děti.“

Nesla dvě tašky plné něčeho. „Ukažte, pomůžu vám,“ nabídla jsem jí a vzala obě tašky. Byly hrozně těžké jako bych v nich nesla kameny. Jak to jen mohla ona unést?!

„Dám vám radu, jak se dostat tam kam potřebujete rychleji. Pokud tedy vám nevadí cesta lesem.“

„To by bylo skvělé,“ řeknu jí s úsměvem.

„Pomůžeme vám s těmi tašky domů, kde bydlíte?“

„Kousíček, tamhle v tom maličkým baráčku,“ řekla a ukázala na místo.

Vyšly jsme pospolu a Isa jí zatím pokládala různé otázky. Zjistila, že babičce je už přes 80. Už ani neví kolik přesně. Věk už pro ní nemá význam, stejně jako pro ženu u nás ve vesnici její jméno.  Jmenuje se Irina a žije sama. Před dvěma týdny jí zemřel manžel. Když jsme jí říkaly, že nás to mrzí, zastavila nás. „Ne děvčata smrt pro Špiony není smutné, je to konec trápení. Navíc on je tu furt se mnou, kouká na mě z oblohy, hvězdy ho mezi sebou uvítaly.“