Pár vteřin

5

„Takže, co to udělat tak, že ty budeš tancovat před lékárnou a tím odlákáš pozornost, budeš mít jen jeden pokus.“  „Já nevím, je tam tolik lidí, jsi si jistá, že to dokážeš?“ „Já ano, tady jde o tebe.“ „Můj obyčejný tanec nebude stačit… Ne na ně, viděla jsi je, nechtěly nám ani pomoc.“ „Tak z tvého obyčejného tance udělej neobyčejný,“ navrhnu s úsměvem. „Pojď,“ řeknu a zatáhnu jí za ruku, aby šla za mnou. „Kam to jdeme?“ „Na trhy, potřebujeme pomoc.“ Když jsme našly stánek, který jsme hledaly na obrovském trhu, kde najdete snad úplně všechno, přišlo něco, co neudělám ráda.

„Dobrý den, prosím máte nějakou dlouhou a hodně zářivou látku?“ zeptám se jedné ženy, která látky prodává a vypadá na Špionku. „Ovšem, že mám. Otázka je, jestli si jí můžete dovolit.“

„Nechceme jí koupit, jen půjčit,“ odpovím jí a sundám svůj náramek od babičky Iriny. Najednou jako by mi na těle něco chybělo, chtěla bych ho zpět. Ale babičky slova byla správná, přinese nám štěstí

„Á ten je krásný. Dobře půjčím vám nějakou látku. Barvu?“

 Podívala jsem se na Isu, to ať si rozhodne sama.

„Rudou, prosím.“

Vrátily jsme se kousek k lékárně a opíraly se o jeden barák zády, byly jsme součástí stínů, prozatím. Isa se na mě se svými křídly z látky v rukách ustaraně podívala.

„Zvládneme to. Tancuj jako o život a udělej to strašidelný s tou rudou látkou… Je to jako bys tancovala mně a matce doma.“

„Není to to samé, jde ti o život Kuro.“

„Iso, klid, kradly jsme přece i větší věci.“

„Ale ne tady, v té ulici je přes 10 strážců! Jeden tě může vidět.“

„Už dost ztrácíme čas. To zvládneme.“

Isa odešla a já se zhluboka nadechla. Klepaly se mi ruce, ale donutila jsem je uklidnit.

„Tak a jdeme na to.“

Vyšla jsem ze stínů a šla směrem k lékům. Plán byl takový, že až mi najde léky, které potřebuju Isa začne tancovat a tím pádem si získá jeho pozornost a já je ukradnu. Budova je otevřená, takže prodavač vidí parádně na ulici, respektive na Isu.

Na řadu jsem přišla brzy a srdce mi tlouklo hrozně rychle. Myslela jsem, že ani nezvládnu pozdravit.

Dala jsem ruce v pěst a zkousla si ret.

„Dobrý den, poprosila bych léky na horečku.“

„Samozřejmě.“

Uviděla jsem tu maličkou krabičku a zase měla chuť zařvat na celé město, tak malá krabička! Kvůli ní tady riskuju svůj život.

Položil jí na stolek mezi námi a hledal v tabulce její cenu. Hudba se najednou stala hlasitější a za mnou přitančila má sestra. S červenou látkou poletovala a tančila. Vypadalo to jako by látka byla živá a Isu poslouchala. Jak kdyby mohla vzlétnout. Byla drsná a neuvěřitelně ohebná, za pár vteřin si získala docela velké obecenstvo a spousta mužů, včetně našeho prodavače, z ní nemohlo spustit oči. Isa dělala furt zajímavější kousky, a když tam začala skákat a prohýbat se, získala si oči všech.

Opatrně jsem dala ruku na stůl v ladném pohybu jako bych se chtěla jen opřít. Nahmatal jsem krabičku a tiše si jí k sobě přitáhla, prodavač si ničeho nevšiml.

Nikdo si něčeho nevšiml. Schovala jsem si jí pod tričko a začala se hodně dívat po Ise jako by mě její vystoupení uchvátilo až teď a odešla jsem k ní blíž i s prášky. Isa si mě všimla, usmála se a udělala posledních pár otoček, a pak zmizela za mnou zpět do stínů. Rychle jsme běžely a nezastavovaly se dokud jsme si nebyly naprosto jisté bezpečím.