Pár vteřin

19

Ten den se mi navždycky vryl do paměti a nezmizel jediný kousíček jeho příběhu. Stalo se toho hodně a já si to pamatuji s těmi nejmenšími detaily, protože na těch záleží. Za těch pár měsíců se toho změnilo spoustu a já přemýšlela, kde začít.

Nejzajímavější věcí bylo, že se královna dala dohromady s doktorem a čekají děťátko, které jednou nasedne na trůn. Brzy se bude konat velká svatba. Mateo titul odmítl, protože s prací Strážce byl naprosto spokojený.

Taky mi vysvětlil ty jeho falešný úsměvy. Opět se ukázalo, že nejsem tak všímavá, jak jsem si myslela. Mateovi totiž chybí přední zub, přišel o něj při výcviku na Strážce a připadá si bez něj ošklivě a hloupě.

Je těžké se usmívat, když se toho bojíte, aby se vám ostatní neposmívali. Naštěstí jsem ho už přesvědčila o tom, že i bez zubu je krásný a milý člověk.

Hvězda Amur nás dala dohromady a my spolu máme v plánu zůstat ještě hodně dlouho.

Společně bydlíme ve vesnici, kde bydlela Irina. Máme baráček kousek od jejího hrobu a chodím tam docela často. Isa a matka bydlí ve stejné vesnici jako my, pořád jsem jim na blízku a z Matea jsou obě unešený.

Každý den chodívám do jiné vesnice vyprávět dětem i starším příběhy, Mateo někdy chodí se mnou, zato Lars nikdy nevynechá jediný příběh.

Z chudších vesnic se stali vesnice plné spokojených lidí. Děti si hrají venku a  dospělý se společně scházejí, tak jak si královna přála.

Mateovi se nejdřív nelíbilo opustit hradby Acaruny, ale moje klaustrofobie se tam neustále zhoršovala a oba jsme uznali za vhodné začít jinde.

S královnou se stýkáme velice často a má matka si našla práci, opět učí, ale tentokrát, o to jen tak nepřijde a nebude to dělat jen pouhý rok. Hodně často jí tam pomáhám. Všichni se mají mnohem lépe a já mám velkou radost, že došlo k tak velké a skvělé změně. Pokud jde o mého otce, tak s tím nic nového. Nemáme s ním žádný kontakt a před matkou se to snažíme utajit.

Sedím na lavičce před naším baráčkem a sleduji Isu se spousty dalšími dětmi, jak hrají na babu.

Zvuk dětského smíchu se rozléhal po celé vesnici. Občas si vzpomenu, co všechno se kdysi stalo, ale jen na pár vteřin,  pak přijdou chvíle, kdy mi je lidi okolo mě zase vymažou.

Uvidím Matea, jak vychází z lesa, konečně přišel z práce a nese mi kytici Modřenců.

Ihned mu běžím naproti a pořádně ho obejmu. Zatočí se mnou do vzduchu a dlouze mě políbí.

„Tak strašně si mi chyběla, dohání mě k šílenství, jak na tebe musím každou vteřinu myslet,“ zašeptá mi do rtů.

Usměji se na něj a projedu mu ty jeho blonďaté vlasy rukou.

Vpíjí do mě ty své neuvěřitelně tmavé oči. „Taky jsi mi strašně chyběl, hlavně že už jsi doma.“

„Vždycky tu pro tebe budu,“ řekne a naprosto upřímně se na mě usměje. Na to bych se mohla dívat pořád.

Sedíme společně na lavičce a koukáme na slunce zapadající za baráčky naší vesnice. Modřence mám ve svých rukou a v duchu jim skladám komplimenty.

„Někdy je navždy jen pár vteřin…“ řeknu a obejmu ho.

„V tom případě jsem rád, že svých posledních pár vteřin strávím s tebou,“ zašeptá mi ještě do objetí a políbí mě na čelo.

~Konec zlatíčka~

💫💫💫

✴✴✴Moc děkuji za čtení ✴✴✴

👑👑

⚠Hrozně si toho vážím⚠

🍀🍀🍀

Jste🔝

A pokud máš dost odvahy, můžeš zkusit přečíst můj nový příběh!
🆕🆕
Jmenuje se Mučedníci spravedlnosti
✴✴