Pár vteřin

3

První se probudila Isa a její první pohled, ustaraný pohled, patřil naší matce. Připravovala nás na to, že jednou zůstaneme sami, ale ne teď, vidím na ní, že jí čeká ještě spoustu zítřků. Ještě je brzy. Uvnitř jsem na to byla připravená, ale na druhou stranu jsem si nedokázala představit život bez ní.

Dává nám to, co nikdo. To, co my potřebujeme. Pocit bezpečí a jistoty. Nemůžeme o něj přijít.

 Isa se mnou zatřásla a snažila se mě vzbudit, byla jsem už dávno vzhůru. Vzbudí mě i kdyby spadla jehla na zem. Pod polštářem jsem měla malou dýku, kterou mám pro svou ochranu. Jednou nám do našeho baráčku přišel nevítaný host, za účelem okrást nás, jen díky mému dobrému sluchu jsme ho vyhnaly dřív, než něco vzal. Už tak toho máme málo. Tu noc jsem měla záchvat vzteku a myslela na to, že kdyby se nám pokusil ublížit, jestli bych ho dokázala zabít. Odpověď byla jednoduchá, dokázala. Svět nás mění, záleží na situacích a okolnostech a mě změnil. Z nevinné holčičky na hodně dobrou Špionku.

„Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem jí.

Ani jedna jsme nedokázaly nasadit úsměv.

Byly jsme si podobný, obě brunetky s modrými světlými oči po našem otci. Matka říká, že tyhle oči máme jen my a on, tak bychom ho poznaly, kdyby se vrátil. Jeho neuvěřitelně krásný modrý oči.  Dar od samotných hvězd. Já své oči měla ráda, viděla jsem dobře ve tmě a měla talent všímat si detailů, ale barva s těmito věcmi nesouvisela.

 Isa je samozřejmě o dvě hlavy menší než já a je o trochu silnější, protože jídlo většinou dávám jí a matce s větou, že už nemůžu. Lež a obě to ví. Ale jídlo vždycky přijaly, je to něco, co se neodmítá.

Už dlouho jsem se do zrcadla nekoukala, ale vím, že na pravé tváři mám 3 pihy, které jsou v trojúhelníku, Isa je má na čele. Asi náhoda, ale je to znak, co máme společný.

A já mám ještě na krku velkou jizvu. Když jsme začaly krást a neměly moc zkušeností, byly jsme špatné. Jednou mě pronásledoval obchodník od pečiva, kterému jsem něco ukradla, s nožem.

Pořezal mi trochu krk. Nebylo to hluboké, ale velké a krvácelo to hodně. Matka pak 3 noci plakala a snažila se neustále hledat práci. Nikdo jí nechtěl. Rána se zahojila, ale vzpomínka vyryta na mém těle tam zůstane navždy. Měly jsme kratší vlasy, protože kdykoli jsme měly vši, musely jsme je ostříhat.

 Já je teď mám až k lopatkám, což jsem neměla snad nikdy. Snažím se teď mít vlasy vodou a česat je každý den.

Vzbudily jsme opatrně matku, byla ospalá a pořád horká. Pomohly jsme jí na záchod a opláchly jí ručníky namočený vlažnou vodou. Bylo to důvěrné, ale ani jedna se necítila špatně. Spíš jako by jsme byly v nějakým transu. Ani jedna se neodvážila promluvit. Donutily jsme jí pít, co nejvíce vody a vyprovodily jí zase do postele.

Isa ji látkou opět chladila čelo a matka jí něco šeptala. Já se ztratila na konec naší vesnice. Je malinká jen pár chudších domečků poskládaný pár metrů od sebe. Hledala jsem jednu ženu, která by mi poradila. Ulice byli špinavé, všude ležely odpadky a ve vzduchu byl cítit nepříjemný pach. Bylo hrozné horko.

Slepice si tu pochodovaly jak královny. Patřili těm nejbohatším tady, ale bylo jich tu asi jen 5.

 Ve chvíli, kdy jsem to už chtěla vzdát, tak jsem jí na poli uviděla něco trhat. Ženu, kterou jsem hledala. Běžela jsem za ní a motala se mi při tom hlava. Nemáme přátele, ale jestli by se někdo dal pokládat za přítele, tak tato žena. Když jsem k ní doběhla a ona uviděla můj zoufalý výraz, věděla, že je něco špatně.

 Dala své ruce od hlíny v bok a postavila se blíž ke mně.

Byla menší než já a měla tmavé oči a dlouhé zapletené vlasy do copu, který měla pod zadek. Její jméno nám nikdy neřekla, prý v minulosti pro ni znamenalo hodně, teď už ne. Nedůležité věci vyblednou. „Kuro, co se děje?“

 „S matkou je něco špatně. Už 2 den má teplotu.“ Zamyslí se. „Obklady nepomohly?“

Jen zakroutím hlavou. „Půjdu tam s tebou a vezmu nějaké bylinky, uvidíme, co se dá dělat.“ Viděla jsem jí to na očích, ona věděla a já taky. Je to zlé.

„Děkuji," řeknu upřímně.

 Jen se na mě lehce usměje a společně vyrazíme k ní pro bylinky, a pak se vracíme zpět k nám domů. Isa nám přiběhla otevřít.

„Ahoj Iso," pozdravila ji a klekla si k matce. Pohladila jí po čele a něco k ní zašeptala, pak se podívala na strop a znova něco zašeptala. Isa mě zatáhala za rukáv mého volného černého trička. „Bude v pořádku," špitnu k ní. Ani jedna jsme si tím nebyla jistá, ale věděly jsme, že uděláme pro ni cokoliv.

„Nevypadá to dobře holky, dala jsem jí bylinky, která by měla snížit teplotu, ale to měly už i obklady.“

„Potřebuje léky.“ Věděla, na co myslím a začala kroutit hlavou i Isa se vedle mě napnula.  „Tady ve vesnici je nikdo nemá a krást léky ostatním je těžké, mají je hodně dobře schované…“ „V to případě je ukradneme z Acaruny.“

Tento nápad probral naší matku a zašeptala: „V žádném případě!“

Kývla jsem na naší návštěvu ať jde se mnou a Isou ven.

 „Ty víš, že jiný řešení není. Musíme to zkusit.“

„Můžou vás zavřít.“ Isa začala přešlapovat z jedné nohy na druhou. Šel na ní vidět strach a nápad, který jsem navrhla se jí vůbec nelíbil.

„To se nestane. Nás nechytí. Nedovolím to.“

„Kuro, já vím, že jste dobré, ale uvědom si, co všechno se při vaším vystoupením může pokazit…“ „Chci jen vědět, jestli se o naší matku postaráš než vrátíme.“

 „Ovšem.“

„Do Acaruny dorazíme pozdě večer, když teď vyjdeme, že?“

„Jsi si tím jistá? Ohrozíš život své sestry a ani tu nebudete, když vás bude vaše matka potřebovat nejvíce.“

Podívala jsem se se skleněnými oči na Isu. Tak mladá. Ale pak jsem za dveřmi uslyšela drkotání zubů a běžela zpět za matkou. „Zhoršilo se to,“ řekla jsem jim, když za mnou přišli.

Začala se mnohem víc potit a dostala zimnici. Začala k nám něco nesrozumitelného mumlat, asi má halucinace. V tu chvíli jsem se rozhodla. Musíme jít a vrátíme se. Obě.