𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 8. † ✔

Emerson vyjekne, chytí se za tvář, na které se ihned začne vybarvovat červený obtisk dlaně. Vyděšeně na něj koukne.
„Za co?" zašeptá tiše v obavě, že dostane další facku. Nechápal, proč to udělal. Nikdy ho jen tak neuhodil, pokud k tomu neměl řádný důvod. Remingtonovi po tváři stečou slzy, silně obejme Emersona a nepouští jej. Mladší teď už vůbec nevěděl, co se děje. Jen stál jak přikovaný a poslouchal trhavý dech doprovázený vzlyky.
„Co sis sakra myslel, když si odešel?" vysouká ze sebe Remington a hřbetem ruky si setře slzy. Táhne z něj jak z popelníku a celý se chvěje. Celou dobu, co byl jeho mladší bratr pryč, o něj měl obavu a celou situaci si dával za vinu. Přece kdyby nic neříkal, nemuselo by ho to tolik ranit. Nebo kdyby ho zastavil, nenechal ho odejít a radši ho utěšil. Přece on je pro ten starší bratr, který tu má pro svého mladšího brášku být, být mu oporou a vzorem. A teď? Cítí se provinile a potupně zároveň. Brečí tu před ním jak malá holka, co si odřela kolena, přitom jemu nikdo nic neudělal. On není ten, komu nějaká cuchta zlomila srdce, které by mělo patřit jen-

Emerson sklopí hlavu a opře se o jeho rameno.
„Potřeboval jsem být sám..." tiše poví a rychle zamrká, aby zahnal dotěrné slzy. Už nechtěl brečet. Bylo toho dost, už tak měl hlavujako střep a díky alkoholu ho bude ráno bolet ještě víc. Remington polkne a trochu se uklidní.
„Měl jsem strach, že si něco uděláš." přizná svou obavu a pevněji ho obejme. Emerson stiskne jeho tričko a zavře oči.
„Promiň. Nechtěl jsem abys měl o mě starost." zašeptá a opře se o něj celou svou váhou. Je z toho všeho unavený a nejradši by si lehl a spal. Remington trochu zavrávorá ale rychle najde rovnováhu, aby oba nespadli.
„Ty si pil?" zeptá se a podepře ho.
„Trošku... skoro celou láhev?" zamumle a pootočí hlavu.
„Dal bych ti, ale někde jsem ji po cestě zapomněl... byla moc těžká a já moc líný na to ji nést." uculí se a obejme Rema kolem pasu. Remington zatají dech a trochu mu zčervenají líčka, když se Emersonovy ruky posunou o něco níž.

„Uhm- Eme." nervózně zašeptá.
„Mhh..?" zamručí již v polospánku.
„Půjdeme spát, ano?" chytne mu ruce, sundá je ze svých hýždí a trochu se oddálí.
„To je daleko," zakňučí a nazpět se k němu přitulí „mě se nechce chodit.Vezmeš mě?" zavře oči.

Remington si povzdechne a zavrtí hlavou. Odtáhne se od něj a chytí ho za pas.
„Pojď radši." rozejde se s ním k busu. Emerson se tiše zasměje a svou opileckou chůzí zpomalí svého bratra. Rem otevře dveře, vejde jako první a za ruku vede Emersona za sebou. Sebastian zvedne pohled od telefonu a již otevírá ústa. Remington se na něj zamračí a němě naznačí, aby byl potichu a nic neříkal. Nestál o to aby na něj křičel, stejně by to ani nemělo smysl, když je v tomhle stavu. Navíc by ho víc emočně rozhodil, pokud je to tedy ještě možné.

Zavede mladšího ke své vlastní buňce. Posbírá své oblečení a hodí ho na gauč. Odkryje deku a vezme si nabíječku na mobil. Emerson si lehne a natáhne k němu ruky „Budeš spát se mnou?" zeptá se s úsměvem na rtech.
„Ne. Ani jeden by jsme se pořádně nevyspali." odůvodní mu, proč to není dobrý nápad. Emerson stáhne ruce a otočí se k němu zády.
„Všichni na mě serete..." poví tiše a přitáhne si deku k tělu.
„Tak to není." sedne si k němu „Jen- oba se tu nevyspíme. Věř, že bych tě nejradši objímal celou noc..." a každou další „ale nejde to." poupravi mu deku a pousměje se. Kdyby mohl, kdyby jen mohl, nehne se od něj ani na krok a celé noci by ho objímal ve své náruči. Poslouchal by jeho vášnivé vyprávění o umění a nápadech. Vždy mu přišlo, že u každého rozhovoru, jako by nikdo nevnímal, co Emerson říká. Vždy jen znuděně čekali až domluví, nebo ho rovnou přerušili. On ne. Pečlivě naslouchal každičkému slovu, které řekl. Vždy to tak dělá. Tiše poslouchá a usmívá se.

„Jak dojedem do Detroitu vezmu tě na palačinky s tvarohem a zmrzlinou." Usměje se a položí mu ruku na rameno. Emerson se na něj pootočí
„Budou k tomu i brusinky?" zaujatě se zeptá. Remington se usměje ještě víc a přikývne. V Emersonově zelených očích zazáří jiskřičky radosti. Uculí se, obejme polštář a zavře oči.
„Dobrou a jdi spát! Už chci své palačinky." zamumle. Remington se zasměje.
„Dobrou little bro." zašeptá a zatáhne mu závěs.

Vejde do koupelky a vysleče si tričko, které odloží vedle umyvadla. Z držáku si vezme svůj kartáček, na který nanese pastu a začne si čistit zuby. Rukou se opře o umyvadlo a pečlivě čistí každý kout jeho chrupu. Co se zubů týče, dává si záležet, aby byly vždy čisté. Proto ani nekouří tak často, ale po dnešku by si za to nejradši nafackoval. Nechápal jak mohl za jeden den vykouřit téměř celou krabičku. Stává se to pokaždé, když má nervy v kýblu a není schopen racionálně myslet a konat, dokud se nesrovná. Nesnášel tyto stavy víc než panické ataky. Nikdy si však nemůže pomoct a to ho štvalo nejvíc.
Vyplivne pastu a vypláchne si ústa. Studenou vodou si opláchne obličej a zchladí i za krkem. Vypne vodu a podívá se na sebe do zrcadla. Oči zarudlé, světlé kruhy pod očima způsobené neustálým hleděním do telefonu a kontrolování, zda Emerson neodpověděl. Rty suché a místy nehezky zarudlé od množství hžavých cigaret. Hnusil se sám sobě. Odvrátí pohled a utře si tvář. Z kosmetické taštičky vybere regenerační balzám na rty s výtažkem aloe vera a namaže si je.

Vezme triko, vyjde z koupelky a ze skříňky nad pultem si vezme prášky na spaní. Sebastian zvedne svůj pohled od telefonu a podívá se na svého bratra.
„Neměl by sis je brát tak často." řekne, při čemž se na něj Remington podívá prázdným pohledem bez emocí. Do úst si dá dvě pilulky a zapije je pomerančovým džusem, který byl nejblíže.

„Doktorka ti předepsala půlku a při stresovém vypětí jednu tabletku. Ne dvě naráz. S takovou na nich za chvíli budeš závislej." Odloží telefon na stolek a starostlivě se na něj podívá. Co by si nalhával, má o něj strach a pocit zodpovědnosti, jako náhradní otec v něm stále přebývá.

„Tvůj problém to není." odpoví mu nezaujatě a vrátí léky do skříňky.
„Ničíš si zdraví." zamračí se Sebastian na mladšího bratra, který mu nevěnuje pozornost a radši si svlíkne kalhoty, které odhodí na gauč.
„To chceš aby z tebe byl závislák? Víš přece, že k tomu máš lehký spád. Vzpomeň si na otce!" řekne dosti káravě a vstane.

„Můžeš pro mě něco udělat?" otočí se k němu čelem „Přestaň o něm mluvit. Nezajímá mě a je mě u prdele co byl zač. To že žeru léky na spaní, ti může být těžce ukradený Sebastiane. A s ním to nemá nic společnýho. Nejsem jako on" řekne znechuceně. Nenávidí, když ho vzpomínal, nedej Bože přirovnával.
„Není mi to ukradený. Mám o tebe starost, vždyť se na sebe podívej! Začínáš se hroutit a já nevím proč. Dřív nebo později si toho všimne i Emerson, pokud si toho už nevšiml. A jestli to tak bude pokračovat, bude si toho všímat víc a víc lidí. To chceš aby se o tobě mluvilo jako o závislákovi?"

„Moc to řešíš." otočí se Remington zády, ze stolku si vezme mobil a rozejde se k spacím buňkám. Sebastian svráští obočí a chytí ho za předloktí.
„Ano řeším, si můj bratr tak-„
„Ano! Jsem tvůj bratr a ty zas můj, ale kurevsky otravnej!" zavrčí a vytrhne se mu. „Přestaň se mi furt srát do života, nemáš na to jediný právo." zalehne do Emersonovi buňky a na jasný důkaz toho, že se o tom dál nechce bavit, prudce zatáhne závěs.

Sebastian se nadechne a odvrátí zrak jinam. Ví, že Remingtona něco trápí a tuší, že to nějak souvisí s Emersonem. Přijde na to a nenechá se jen tak odradit. Nedovolí, aby jeho příbuzní trpěli.

†