𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 16. †✔

× × × † × × × ×
Kapitola 16.
×× × † × × × ×

Gramofonová deska se pomalu otáčí. Hlas Edith Piaf, s občasným škrčením, se nese místností. Ve vzduchu se rozplývá kouř z cigarety, který splývá s vůní drahého parfému. Emerson sedí ve svém křesle a pozoruje námrazu na okně, jak pomalu taje a tvoří jedinečné struktury. Byla první adventní neděle. V domě byly roztahané vánoční dekorace a různé doplňky. Aroma lampičky byly napuštěné olejem s vůní vánočního koření a v médiích již hrájí vánoční písničky, filmy a pořady. Nebýt toho všeho, nijak by si nepřišel, že se blíží onen svátek. Radovánky, zpěv, popíjení svařeného vína, či punču. Zdobení stromku a procházky nočním městem aby se člověk nadchl atmosférou a nasál Ducha Vánoc... Tohle všechno tolik let prožíval s bratry a se svou bývalou přítelkyní.

Shy.

Jen při pomyšlení na její osobu má Emerson hořkost v ústech. Větší zlost však nese vůči bratru, který mu lhal do očí. Tohle mu prostě nedokáže odpustit. A už vůbec nikdy neodpustí právě Shy. Nenechá je, aby jej někdy víc ranil. Nadechne se, zavře oči a v rytmu písně začne prstem poklepávat o dřevěné opěradlo židle. Tiše si pobrukuje a nevnímá nic kolem sebe. Chce si co nejvíce užít tento klid než jeho bratři dojedou z nákupu, který naštěstí vždy trvá minimálně dvě hodiny. Pro někoho jsou dvě hodiny málo, Emersonovi to však bohatě stáčí k prozkoumaní nové části jeho světa.
Tmavé a úzké uličky, vysoké budovy stavěné jedna vedle druhé. Mihotající se světlo z luceren a chladný vánek. Klučina sedící na zábradlí kamenného mostu. Nohami mírně pohupuje ve vzduchu a na svém klíně mávelký deník, do kterého pečlivě kreslií Na hladině jezírka se mezi rozkvetlými lekníny vlní jeho odraz. Je sám. Nikoho nepotřebuje. Jediné, co je pro něj podstatné, je on a jeho deník v kterých uchovává své myšlenky.
Kéž by tam mohl zůstat na věky. V tom světě se cítí mnohem lépe, svobodně. Tady pociťoval jen zradu a bolest. Nejradši má ruiny, kde se za měsíčního svitu kochává pohledem na údolí, kde se nachází městečko. Osvětlené uličky, okna nebo bludičky podél cesty vedoucí k tomuto místu. Svěží vánek a vůně slaného moře. Kus za ruinami je útes, kde se o skály tříští vlny a tvoří bílou pěnu. Mnohokrát přemýšlel, jaké by to bylo skočit do rozbouřeného moře. Nechat se jen tak pohltit hrobem hlubin. Kolik lodí tu již ztroskotalo? Kolik námořníku tu utonulo? Ví to moc dobře. Zná každičkou loď, každičký člun. Jejich počet je vysoký. Nikdy však nepátral po vracích. Věděl, že se o ně hlubiny postarají.

Když nad tím tak přemýšlí a pozoruje detaily hlavní lodi ruin, vypadají přesně tak, jak ona dívka popisovala to divné místo s temnotou kolem. Dvojřada korintských sloupů, v čele mramorový trůn nad nímž se pyšnila veliká rozeta s barevným sklem. Dlažba prorostlá mechem a tesané květináče doplňovaly úpatí sloupů.

Otevře oči a nadechne se. Natáhne se pro sklenici s vodou a napije se. Dostaví se nepříjemný pocit chladu a horka zároveň. Pootevře okno a nadechne se čerstvého vzduchu. Byl to vskutku podivný pocit. Jako by vám někdo držel nůž u krku, nebo hlaveň zbraně u spánku. Ten pocit, že každou chvíli máte zemřít. Zhluboka dýchá a snažil se nějak uklidnit. Nic ho přece neohrožuje, tak proč najednou taková náhlá panika?

Podívá se z okna a uvidí jak Sebastian zajíždí ke garáži. Ještě ani nezastavil a Remington již vystupuje. Vypadá opravdu podrážděně a když nakopne zadní kolo auta, jen potvrdí Emersonovu domněnku. Automaticky jde ke dveřím a zamkne je. Nestojí o to aby sem vtrhl jak divoká voda. Již klidněji si lehne na postel a zavře oči s nadějí, že zaspí případnou hádku.

. . .

Remington leží uprostřed postele. Hřbetem ruky si zakrývá vlhké oči a přerývavě dýchá. Celý pokoj je převrácený vzhůru nohama. Papíry všude po zemi, šupliky vytahané a poházené po celé zemi. Záclony strhané ze závěsu a i deky s polštáři různě pohozené v rohu místnosti. I když už uběhlo několik minut, stále slyší Sebastianovy slova. ,,Měl by si zajít k psychiatrovi." Tak neskutečně ho tato věta pobouřila, že měl pocit, že Sebastiana na místě zabije. Naštvalo ho, že si jeho bratr myslí, že je duševně nemocný. Není to pravda. Nechutná, odporná lež! Není nemocný. Není! To oni jsou jen slepí! Nevidí to, nevidí, to co se tu děje. Jsou jen součásti blbého snu, který ne a ne skončit. Ohyzdný sen, který se nekontrolovatelně mění na noční můru. Přál si aby to už skončilo. Nemohl dál. Vyčerpávalo ho to. Ty stavy, kdy se zase objevoval a mluvil o tom. Vysmíval se mu do očí tím slizkým tónem hlasu. Nechtěl cítit jeho studený dech na svém krku.

Do podvědomí se mu vkrade smích. ,,Ne. Ne!" prudce vstane a jde do koupelny. Z šuplíku vytáhne žiletku, vyhrne si rukáv a začne si řezat do ruky. Bolest nebolest, tetovaní netetovaní. Ranky nebyly nijak extra hluboké. Šlo mu jen o ten pocit uvolnění toho tlaku. Ten však nepřichází.
,,Vtipné, jak se snážíš." Uslyší jeho pohrdavý hlas. Zvedne pohled od zakrváceného umyvadla a podívá se do svých očí v zrcadle. Ucítí, jak mu jeho ruka zajede pod tričko a vyhrne mu ho. Odhalí tak nedotčenou kůži, která si přímo říkala o to, aby přes ni přejel.
,,Na co čekáš? Hm?" Šeptne u jeho ucha. Remington stále pevně sleduje své oči. ,,Chceš úlevu? Tak si ji dopřej." Na své ruce ucítí jemný chladný dotek, přesune ji ke svému břichu a přejede přes něj žiletkou. Sykne, ale neuhýbá. Znovu tak udělá o kousek vedle. Pak znovu a znovu a zase. Ostrá bolest se mu rozlije po břiše jako bodavý oheň, který ho na chvíli pohltí celého. Jako by každá pohyb ostří otupil ten nekonečný, neústupný hlas, který ho pronásledoval dnem i nocí. Každá pohyb, je jako břitva, který naruší kůži, ale i stěny jeho myšlenek. Přesto je přesvědčen, že jeho vlastní bolest, je jediný způsob, jak umlčet to, co se mu ozývá v hlavě.

Upustí žiletku. Ruce se mu chvějí, každá tep srdce vyplavuje nový příval palčivého horka, které ho přiměje zavřít oči a pevně zatnout zuby. Bolí to, ale přináší mu to prchlavou úlevu. Je pryč. Neví na jak dlouho, ale pro teď je pryč.

. . .

Sedí v obýváku a pije přeslazené kakao. V televizi jede nějaký film, který není nijak dobrý. Herecké výkony jsou hrozné a i děj postrádá jakýkoliv smysl. To Remiho nijak netrápí. Nemá potřebu usnout a díky Sebastianově nepřítomnosti, tu není nikdo, kdo by ho káral za koukání na televizi dlouho do noci. Vlastně to bylo jedno. Už ho jednou poslal do prdele. Načapal ho v koupelně a začal po něm řvát, že není normální. Či mu nemrdá v hlavě? Že hned volá psychiatrovi, že se musí nechat léčit. Rem na něj hned začal sprostě křičet. Jednoduše řečeno se Seb prostě sebral a někam odjel. Remimu je upřímně jedno, že je už přes 9 hodin pryč. Ani ho nezajímá, že je venku námraza a tma. Má klid a to je jediný, co chce.

Titulky filmu skončí a začne hrát přiblblá reklama na nějaký vánoční dárky. Remington začne znuděně přepínat kanály, povzdechne si, když nikde není nic zajímavýho Pak narazí na nějaký seriál, kde se zrovna muchluje nějaký pár. Remi je pozoruje, přímo hypnotyzuje pohledem. Nevědomky se začne hladit na hrudi a prsty přejíždí i přes svá citlivá místa. Tiše vydechne, je mu to příjemné, ale přál by si mít někoho vedle sebe. Očkem prohlédne prostor kolem sebe, zda tu nikdo není, i když věděl,že není. Zhluboka se nadechne, vypne televizi a zamíří přímo po schodišti do patra. Opatrně otevře dveře pokoje a po špičkách dojde k Emersonově posteli. Sleduje, jak spí, jeho klidnou tvář i dech. Skousne si ret a pomalinku si vedle něj lehne. Emerson se ani nehne a dál spí. Prsty něžně přejede po jeho lícní kosti. Začne se k němu pomalu přibližovat. Sleduje jeho tvář. Tak klidná, jemná. Když je od něj jen pár centimetrů, zavře oči. Chci je mít. Rty se letmo otře o ty jeho. Rozbuší se mu srdce. Něžně jej políbí. Pousměje se. Celý nadšený ho pozoruje. Je tichý jako myška. Pohledem zkoumá každičký detail a chce se dotknout každého kousku jeho těla. Chce ho hladit, laskat, vlastnit. Už je jen můj. Potutelně se uculí.
Tělem se natiskne na jeho a rukou jej pohladí na pase, pak zajede pod košili a pohladí holou kůži břicha

Tvář s úsměvem zaboří do jeho ramene, zavře oči a tiše zašeptá: ,,Dobrou lásko.."

†