𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 15. † ✔

× × × † × × ×
Kapitola15.
×× × † × × ×

Sedí na posteli, zády se opírá o zeď, lokty zapřené o kolena a dlaněmi si objímá ramena. Bez výrazu hledí na místo, kde bývalo velké zrcadlo. Slyšel ho, slyšel ho tak zřetelně. Ten tichý šepot, který se mu vysmívá a říká ty škaredé věci. Celou, proklatě dlouhou, noc sleduje tu zeď. Nespal, nemohl, nechtěl se dostat do té noční můry. Tak jen tiše sedí a čeká, až se na tmavé modro fialové obloze objeví první paprsky slunce. Tehdy přece zlé sny nebývají, může pak bezpečně ulehnout.

Pomalu mrkne, oči ho pálí jak čert, každé polknutí dře, kvůli suchému hrdlu. Nemohl jít pro vodu, to by musel projít kolem zrcadla pod schodištěm. Mysl, kterou zaměstnával počítáním svých nádechů, pořádně už z únavy nevnímá, stále však počítal. Rozptyluje ho to od toho šepotu, který pak tolik nevnímá. Za ten měsíc, co je teď doma se toho moc nestalo. Aspoň to tak jeho bratři vnímají. Ale pro něj ne. Stalo se spoustu věcí, kterým nerozumí. Hlasy i jeho druhý já se objevovalo jen občas, drželo se v koupelně. Postupně vše začínalo nabývat na intenzitě. Hlasy slyšel i v přítomnosti bratrů. Druhý já se začalo pohybovat po patře a nakonec i po celém domě. Každičké zrcadlo, kolem kterého prošel. Čemu ale nerozumí ještě víc, jak je možné, že si toho nikdo jiný v jeho okolí nevšiml. Vždyť ty hlasy jsou tak hlučné, jak je nemohou slyšet? I ty odrazy v zrcadlech. Ty byly asi nejhorší. Mluvil na něj jeho vlastní odraz, hýbal se jinak než on sám. Vždy měl ruce od krve a na tváři úšklebek, který se Remimu znechucoval. Ten úšklebek, při kterém říkal ty ohavná slova.

„Zabili jsem ho. Ten pocit, kdy jeho teplá krev teče po mé kůži- ah nikdy na ten vzrušující pocit nezapomenem. To jak naposledy vydechl... šechen ten skvělý pocit, jen díky tobě. Protože jsi monstrum." Opakoval to stále dokola. Pořád a pořád. Chlubil se tím, byl na sebe hrdý.

Remington svými prsty zajede do rozcuchaných vlasů a trochu za ně zatahá. Dobrou půl hodinu mu kručí v žaludku. Nemůže opustit svůj pokoj. Prostě ne. Nepůjde kolem těch zrcadel, i kdyby hlady pojít měl. Až uslyší, že je Sebastian vzhůru, teprve tehdy půjde dolů. Zrcadla...proč zrovna zrcadla?Tolik zrcadel... Vydechne. Přestane počítat, pohled mu sklouzne k oknu, do kterého začínají dopadat první raní paprsky. Tohle byla třetí noc, kdy byl takto vzhůru. Vstane, sfoukne svíčku s vůní vanilky, která byla téměř vyhořelá. Ve vzduchu se začne různě kroutit kouř a rozplývat se do prostoru v místnosti. Bosý přejde ke skříni, svlékne si tričko a z poličky vezme první triko, které mu padne pod ruku. Na zádech ucítí chlad, který nu přejede od beder až ke krku. Na chvíli ztuhne a nehýbe se. Uteč. Uteč. Uteč!

„Jdi pryč!" řekne rázně až ho zabolí na hlasivkách. Zabouchne dvířka skříně a spěchá ke dveřím. Po cestě na sebe natáhne tričko, které si k tiskně těsně k tělu, aby se zbavil pocitu cizího doteku. Výjde na chodbu aby tomu utekl, ale hned před ním se otevřou dveře od koupelny, z kterých vyjde Emerson. Podívá se na Remingtona. Ten však pohled věnuje zrcadlu za zády jeho mladšího bratra.

Jdi pryč! Jdi pryč- Slyšíš! Nech mě! Nasahej na mě. Odejdi. Odejdi. Odejdi- NE! Budu tady. Budu se dívat. Vždy se dívám. Cítíš to? Je tak teplá. Čerstvá. Poslouchej, ještě dýchá. Dokonči to. Dokonči. Dělej! Ten prokletý úšklebek mu pohrává na tváří. Olizuje si zakrvácené prsty, krev se obtiskává na ret, v ústech cítí železitou pachuť. Remimu se zrychlí tep. Není schopen odtrhnout zrak. Teprve až ho odstrčí Emerson ramenem.
„Uhni mi z cesty." Rozejde se mladší ke schodišti. Remi se na něj podívá a jde rychle za ním. Neohlíží se.
„Emersone moh bys-" Prudce zastaví a Remington narazí do jeho zad.
Otočí se k němu čelem a řekne: „Můžeš s tím už přestat? Jsi otravný. Horší jak děcko." Jeho hlas je naplněný nevrlostí a zní tak unaveně, až se zdá, jako by každé slovo tahal z hlubin otrávené trpělivosti.
„Ale to zrcadlo-"
„Ne!" nenechá ho domluvit „Nic v něm není, jasný? Je to jen podělaný sklo." Remington se zatváří trochu ublíženě.
„A pokud tam něco vidíš," dál pokračuje „Tak se přestaň dívat na ty horrory." Dořekne, starší se však nadechne a již vydá hlásku slova. Emerson se na něj zamračí, opravdu o takové dětské hlouposti nechce slyšet ani slovo. Odejde.

„Eme!" zaúpí Remi a sedne si ve středu schodiště, začala na něj doléhat únava. „Já se na horrory nedívám. Nemám je rád. Jsou trapné a vždy se z toho ti blbečci dostanou, takže je to nudný. Psychologický jsou sračky a Draculu znám nazpaměť i Van Helsinga. Ale když jsem ti několikrát nabízel, že se spolu na něco podíváme, tak si odmítl. Nechci se koukat na nový filmy bez tebe, protože to pak není ono. Chci aby jsme to procítili spolu. Chci vidět tvoje reakce a slyšet tvoje připomínky k architektuře budov, které se tam objeví. Rád tě poslouchám, ale ty mi to prostě nedovoluješ a já nevím proč. Sereš mě s tím, víš!" podvolený hlas na konci nabere na síle, ale je to čiré zoufalství, nic víc. Dál pokračuje: „V realitě si se mnou povídáš, děláš se mnou kraviny, nebo spolu prostě nějak trávíme čas. I když ta píča Shy dojde, tak to překousnu a jsem s tebou, jinak by tě ta její posraná aura sežrala. Jsem docela rád, že ses tady s ní rozešel, možná je to znamení, že se s ní rozejdeš i v reálu. Kéž by to tak bylo. Tahá se totiž s tím fotografem, víš? Už tolikrát jsem ti to chtěl říct, ale nikdy jsem nenašel příležitost. Je mi líto toho Ema tam venku. Kdyby jen věděl..." povzdechne si, po tváři mu steče i neposedná slza, nechá ji. Kéž by mu to mohl říct.

Hlasy se vytratí a Rem se mírně pousměje. Slunce již projasní místnosti domu. Vstane a rozejde se do kuchyně. Emerson je však na terase a kouří. Remington zamrká a trochu ho píchne u srdce, tajně doufal, že jeho proslov slyšel. Ale ne, jen další naivní iluze. Ze skříňky nad kuchyňskou linkou si vezme novou sklenku Nutelly, z šuplíku lžičku a sedne si ke stolu. Odšroubuje bílé víčko a sloupne zlaté kolečko. Do nosu ho udeří vůně sladkých lískových oříšků. Nabere si plnou lžičku a dá si ji do pusy. Cukr ihned nakopne mysl a dodá tělu energii, kterou strádá.

. . .

Z repráku hraje Aerosmith Sweet Emotion. Remington leží na nafukovacím lehátku, který se mírně pohupuje na vodní hladině bazénu. Mezi prsty drží cigaretu, z které potáhne a vydechne kouř. Na očích sluneční brýle a na jazyku stále sladká chuť cukrové bomby v podobě Nutelly. Úsměv zdobí jeho tvář, užívá si teplého slunce a tichého šumění listí a zavlažovacího systému, který společně s hudbou dodávalo tomuto okamžiku takovou bezstarostnou až filmovou atmosféru. Vůbec by se nedivil, kdyby se ohlídl a viděl celý filmový štáb, jak obskakují režiséra a kamery. Nad tou představou se zasměje.
„A na scénu přichází sexy kočka v bikinách. Všem padá brada a péra se zvedaj z toho, jak se jí krásně třesou ňadra. I mé očko sklouzne na tento milej výjev." Potáhne a nadzvedne se loktem a koukne do prázdna, kde si představuje jak k němu jde kočena. „Dojde k okraji bazénu, takže mám opravdu krásný výhled na její tělo. Spousta borců kolem závidí. Šla jen za mnou."

„Remi." Uslyší něžný hlas.
„Copak zlato?" Pousměje se.
„Vyhýbej se telefonu."
„Ježíš neboj. Žádnej závislák ze mě není. Na instagramu jsem jen tri hodiny denně." Zpět si lehne.
„Vyhni se mu, nebo budeš litovat. Nevolej mu." Narovná se a sundá si brýle. Rozhlídne se a nikdo nikde, hudba nehraje, zavlažovací systém vypnutý, žádný vánek, který by pohnul jen lístečkem. Jako by se zastavil čas.

Jen ta vůně.

†