𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 11. † ✔

× × × † × × ×
Kapitola 11.
× × × † × × ×

,,Koukáš na mě jak na ducha." z jejích jemných rtů se ozve zvonivý smích, ,, nebo si říkáš, že máš halucinace? Já ti však řeknu, že ne. Ne, Emersone, tohle není nic, co by tvá hlava vyplodilaa pomoci vlivu. Je to skutečné." Její hlas slyšel těsně za sebou, jako by stála za jeho zády. Přitom, stála před ním. Ohlídne se a polkne. Stála tam, kousek za ním. Šokovaně se podívá zpět před sebe, nebyla tam. Otočí se celým tělem a udělá krok dozadu. Na tváři ji pohrává milý úsměv a laskavě se dívá Emersonovi přímo do očí.
,,Zešílel jsem?" zeptá se a stále si ji prohlíží, zda nenajde něco, co by objasnilo tohle všechno.
,,Pak bych byla blázen i já." víc se usměje a posadí se na velký kámen, který se vynoří z- no z ničeho. Vydechne a od pusy ji vyjde pára, která se rozplyne do prázdna nicoty kolem nich. Není to tma, ale ani světlo. Prostor, kde se nachází, nikde nezačíná a nikde nekončí. Není nahoře, není dole. Pára nestoupá, ani neklesá. Jako by tu neexistovaly fyzické zákony. Zároveň vše bylo v pohybu, mlhavý opar se zvláštně tekl. Světlo nebylo světlem, ale nevrhalo stín. Hluk plnil ticho, které pohlcovalo hluk.
,,Co je to za místo?" zeptá se a pohledem na chvíli zavadí o temno. Dívka nakloní hlavu na bok a vážným pohledem sepne ten Emersonův, kterému se rozbuší srdce a začnou se mu potit dlaně.
,,Ty to tu nepoznáváš? Zvláštní." Prsty dvakrát poklepe na kámen pod sebou. Z mlhavého oparu se vynoří další kámeny. Rukou pokyne Emersonovi, aby se posadil, udělá tak. Povrch kamene je ak zvláštně chladný, jako by byl mrtvý.

,,Pravda, že se to tu dost změnilo," zašeptá dívka smutně ,,dřív to tu bylomhezčí. Ve vytesaných květináčích z bílého kamene rostly krásné oleandry. Sladká vůně z jejich krémově bílých květů, vábila barevné kolibříky, kteří se třpytili v paprsku světla. Dlážděná zem prorůstala zelenajícím se mechem. Mohutné, žebrové sloupy se spojovaly v křížové klenbě," zvedne hlavu a zavře oči, ,,teplo hladilo mou kůži a duhové odlesky z veliké rozety dodávaly tomuto místu větší magický nádech." Konečky prstů si letmo přejede po paži, koutky úst se pozvednou do úsměvu.

Emerson ji pečlivě poslouchá, zároveň si zkoušel představit, jako tohle místo vypadalo. Znělo mu to jako raj na zemi a určitě to tak i vypadalo. Avšak teď tomu tak není.
,,Co se stalo? Proč to tu takové už není?" vyřkne svou zvědavou otázku, která ho svrběla na jazyku. Brunetce se vytratí úsměv a výraz ve tváři ji zcela zchladne, byla nyní stejná jako prostředí kolem nich. Emerson si uvědomí, že to nejspíše od něj bylo nevhodné a soudě podle reakce dívky i dost citlivé. Sklopí pohled na své špičky bot, možná by mohl prvně přemýšlet, než něco řekne, ale opravdu ho zajímá, co se stalo.

Dívka se na něj podívá, oči se ji lesknou smutkem.
,,Není to dlouho, co se to stalo. Ty to víš líp než kdokoliv jiný." Vstane, kameny na kterých seděla se začnou drolit a rozpadat v šedivý prach.
,,Rada bych řekla, co se stalo... ale nesmím. Nemám na to právo. Už tak ti pomáhám víc než mám povolené." Přejde k němu, pohladí ho po tváři a klekne si před něj. Pozvedne mu hlavu a podívá se mu do těch zelenkavých očí.
,,Prosím, slib mi že to tak nenecháš," zalesknou se ji oči ,,nenech aby nás to pohltilo." její hlas se začne vytrácet, mlhavý opar se zvedne a pohltí Emersona do nicotné temnoty.

,,Eme! Emersone- No tak?! Eme, zlato..." Na svém krku ucítí chladné, ale něžné doteky. Hlas, který volá jeho jméno je vyděšený, rozechvělý a bolstný. Na tvář mu dopadne něco teplého. Pootevře těžká víčka. Rozmazaný zrak se pomalu začne zaostřovat a hlas je zřetelnější.

,,Eme prosím..." vzlykne Remington a čelem se opře o čelo jeho bratra. Klečí, jednou rukou tiskne Emersona ke své hrudi a druhou jej hladí po tváři a krku. Celý se chvěje, v očích hrůzu a zoufalost. Z ničeho nic prostě Emerson upadl do bezvědomí. Nevěděl co se mu stalo, ale strach o jeho lásku mu ihned předhodil nejčernější scénáře. Necítil jeho dech, tep byl sotva k poznání a jeho teplota klesala. Remimu po tvářích stékaly slzy proudem a se zalesknutím, ve světle od mobilu, dopadaly na tu Emersonovu. Slyšel ho... Ten oplzlý hlas, který mu našeptával ty ohavná slova. „Uškrť ho."

,,Prosím, prosím..." šeptá tiše a snaží se ignorovat hada.
,,Reme?" Remington otevře oči, zvedne hlavu a podívá se do ospalých očí. Pootevře ústa, není schopen slov. Pevně si ho k sobě přitáhne a vtiskne mu polibek na spánek. Je mu jedno, co si bude myslet, má radost, že je jeho malý bráška v pořádku. Kdyby se mu cokoliv stalo, nezvládl by to, jak po psychické stránce tak i fyzické. Nedej bože, kdyby umřel... V takovém případě by neváhal a sáhl by si na vlastní život. Proč by měl žít, když by jeho jediná láska byla pryč?

Tvář mu dále smáčí vlhké cestičky slz, nyní štěstí a radosti. Vzlykne a na tváři se mu vykouzlí úsměv.
,,Prosím, tohle mi už nedělej," zamumle a láskyplně ho pohladí po čelisti. ,,bál jsem se, že se ti něco stalo a- a-" zadrhne se mu hlas kvůli knedlíku v krku. Zavrtí hlavou a míst slov jej silně obejme.

Emerson na něj mlčky hledí. Nijak nevnímá, co říká či dělá Přemýšlí nad tím místem a o tom, co ta dívka říkala. Jak má vědět, co se tam stalo, když tam byl poprvé v životě? Proč zrovna on to tak nemá nechat? Má snad nějaký vliv na to temné místo? Jestli ano, jaký a jak by ho měl použít? Měl spousty otázek, které mu vrtají hlavou. Třeba to byl nakonec jen přelud. Upadl, udeřil se do hlavy a měl přelud. Tak či onak, nijak tomu nedává velkou váhu. Pokud ta holka má problém, ať si ho vyřeší sama. Proč si tím zatěžovat hlavu? Radši se bude věnovat důležitějším věcem.

„Reme, pusť mě." Zatlačí mu rukou na hruď a odtáhne se od něj. Remington zavrtí hlavou. Nechce bratra pouštět, navíc mu takto bylo docela i teplo.
„Sakra pusť mě!" zavrčí a do dlaně vynaloží více síly.
„Buď ticho!" zamračí se Remington a podívá se mu do očí.

„Teď mě poslouchej, Eme. Seru na nějaký svíčky, prostě půjdeme nahoru, zalezem do nějaké místnosti a zahřejem se." Řekne rozhodně a stále se mu pevně dívá do očí. Nehodlá jen tak ustoupit. Ví moc dobře, že už tak oba budou mít minimálně rýmu. Nestál o to, aby se prochladili. Emerson mlčel. Povolí ruku a stáhne ji k sobě. Uhne pohledem.

„Fajn." šeptne Emerson.

†