𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

†12.† ✔

× × × † × × ×
Kapitola 12.
× × × † × × ×

Remington tiše oddechuje. Jeho klidná tvář vypovídá o jeho spokojenosti. Je v suchu, relativním teplu a objímá osobu, kterou miluje. Cítí se uvolněně, uklidňuje ho tlukot srdce jeho bratra, který mu poskytuje pocit bezpečí. I přes jeho problémy se spánkem, usnul rychle a několik minut již nepřerušovaně spí.
Emerson ho hladí na zádech, spíše z principu než z důvodu. Jeho myšlenky se utápí hluboko v podvědomí, kde si stále vybavuje to podivné místo. Avšak, čím víc nad tím přemýšlí, tím víc mu to přijde jako hloupost. Je to hloupost. Nic takového nemůže existovat. Je to určitě výplod mé fantasie. Přece jen je unavený, stresově vypjatý s náladou pod psa. Ano, určitě to bude tím. Stačí když se vyspí, hodí do pohody a třeba když na to nebude myslet, určitě i zapomene. Aspoň taková byla jeho útěcha.

Remington se k němu více přitiskne a něco nesrozumitelného zamumlá. Emerson otočí hlavu dál od něj a zavře oči. Má obavy usnout, že by se opět dostal na to místo ale- Ne! Nesmí na to myslet. Prostě jen usnu. Nadechne se, hlavu si opře o zeď a po chvíli přemáhání, se mu podaří usnout.

,,..myslím, že zůstali tady. Kvůli výpadku proudu se automaticky zamkly protipožární dveře."
,,Tohle je šílený." vydechne Dan a otevře další dveře s nadějí, že tam najde bratry Sebastiana. Ten nemarnil čas a též hledal.
,,Tady nic." Povzdechne si a koukne na Sebastiana, který jde dál.
Otevře dveře a nakoukne do místnosti. V rohu uvidí dvě schoulené postavy.
,,Dane, asi jsem je našel." Vejde do místnosti a dřepne si k nim. Chytí Remingtona za ruku, měl ji studenou, stejně tak i tváře.
,,Reme? Reme vzbuď se." Narovná mu hlavu. Jeho tvář je pobledlá a jeho jindy růžové rty převládali fialovo modrou barvou. Na dotek byl studený, jako by ho políbila smrt. Snad jen to ne. Dan k nim přejde a tiše přihlíží. To jakým způsobem k sobě mladší bratři byli přilnuti, na něj působilo, jako živá zcéna z Chrámu Matky Boží v Pařiži. Jen místo koster, propletených v objetí, tu byli ti dva.

Emerson se víc nadechne a pootočí hlavu. Otevře oči a rozespale se koukne na Sebastiana, tiše zachraptí jeho jméno.

. . .

V tourbusu panuje těžká atmosféra. Krátce po té co se všichni vrátí do, vypukne hádka, div facky nelítají. Kupodivu to nebyl Remington, kdo rozpoutal hádku, ale Emerson. Jeho chladná a krutá slova se zabodávají do Sebastiana jako čepele, kterými vrhá proti stěně. Vyčetl mu snad každou věc, kterou kdy udělal a završil to slovy, že s ním nechce mít nic společného a lituje toho, že se kdy narodil do této posrané rodiny.

,,Emersone uklidni se!" busem se rozezní nakřáplý hlas Remingtona ,,To už stačí! Nemusíš tu do nás hustit takový sračky." pokračuje rozechvěle. Emerson klidnější rozhodně nebyl. Znechuceně se na svého bratra podívá.
,,Proč bych tě měl kurva poslouchat?! Si stejný zmrd jako on!" rukou ukáže k Sebastianovi. ,,Namyšlenej kokot co si myslí že se svět točí jen kolem něj. Že může mít každou na kterou si ukáže, jen protože se na podiu svlíká jak děvka u tyče!" Zvýší hlas a opět křičí.
,,To není pravda! Já nejsem na-" Zadrhne se mu hlas. Nemůže přeci říct, že ho holky nepřitahují, podepsal by si tak jednosměrnou jízdenku do pekla. ,,Já- nechci se hádat." rezignovaně uhne pohledem a víc se zabalí do deky. Nechtěl na něj křičet, ani být nějak hrubý. Vstane z gauče. Neví, co ho tolik rozčílilo, nikdy ho takto neviděl a už teď věděl, že nikdy vidět nechce.

,,Aha. Ale rozvrácet vztahy to jo!" Zakřičí a strčí ho do hrudi. Remington zavrávorá a zády narazí o postele. Mlčky se otočí a chce si jít lehnout. Emerson do něj s nadávkami znovu a silněji strčí, až Rem skoro upadne.
,,Přestaň!" Nenechá si to líbit. Mladší mu vrazí facku, a beze slova se sebere a odejde do patra.

Remington se trhavě nadechne, lehne si do své buňky a zavře oči. Tvář ho pálí jak čert, ale víc ho pálí srdce, které hořelo bolestí. Kdyby mlčel a nic o Shy neříkal, nemuselo by se tohle dít. Kdyby mu byl oporou, když to potřeboval, ne. On musel poukazovat na to jaká je svině. Nebo snad, kdyby neexistoval? Vše by určitě bylo lepší a snadnější. Nebyly by žádné city k Emersonovi, nebyl by žádný konflikt, nebyl by- nebyl by on. Bylo by to lepší, pro všechny.

Přikryje se ještě druhou přikrývkou, kterou si přitáhne až k bradě. Překulí se na bok a kolena přitáhne k tělu, aby mu bylo víc teplo.

. . .

,,Remingtone.. Remingtone? Kde jsi? Kde se schováváš?" Tiše se zachichotám a víc se přikrčím. ,,Kdepak si~?" Uvidím její stín a zahltí mě takový ten příjemný strach. Usměji se. ,,Remi~" Pomalinku vylezu ze své skrýše a po špičkách jdu ven z pokoje. Naivně se culím, protože mě neuvidí.
,,Mám tě!" Chytne mě za boky, trhnu sebou a zapištím
,,Mamí!" otočím se k ní čelem. ,,To není fér!" Naduji tváře, ale pak se začnu smát.
,,Příště mě nenajdeš." Vystrčím bradu a pořádně se narovnám. Trochu mě pleskne přes zadek.
,,No jistě. Teď utíkej dolů nebo ti vychladne večeře." S úsměvem běžím po schodech dolů rovnou do kuchyně. Už jsem cítil vůni čerstvého kuřecího salátu.

Jen co otevřu dveře a vběhnu do místnosti, zarazím se. Místo kuchyně jsem byl u našeho bazénu. Otočím se a za mnou dům, v kterém bydlím společně s bratry. Je noc, nikde žádné světlo a na obloze nebyl jediný mráček, a hvězdy na obloze jasně září, jak nikdydřív. Uslyším šustnutí. Ohlídnu se a uvidím známou siluetu.
,,Emersone?" Překvapeně zašeptám a dojdu k němu.
,,Eme co se děje? Proč nesvítí světla?" ptám se ho. On však neodpovídá a nehnutě stojí.
,,Emersone posloucháš mě vůbec?" Chytím ho za rameno a otočím ho k sobě. Měsíc mu svítí přímo do tváře, která je bez výrazu a oči- zely prázdnotou, jako bez života. Ucítím něco teplého na své druhé ruce. Podívám se na ni a zeširoka otevřu oči. Svíral jsem nůž, který byl zabodnutý pod Emersonovými žebry.
Vyděšeně se mu podívám do očí. Nůž chci pustit, ale jako by mě ovládal někdo jiný, nůž chytím pevněji a zatlačím hlouběji. Zavřu oči a zatnu čelisti.
Na tváři ucítí studený dotek ruky. Pootevřu oči. Dívá se na mě a něco šeptá. Neslyším ho Všimnu si, že nůž zmizí.

Emerson mě pustí a jeho bezvládné tělo padne do vody a v obklopení drobných bublinek klesá ke dnu.. Vykřiknu jeho jméno a bez rozmyšlní skočím za ním. Voda je nesmírně studená, přesto plavu hlouběji za ním. Dno nenachází konce a já pociťuji, že již dlouho neudržím dech. Emerson mi zmizí z dohledu a já doplavu k jakési stěně. Na omak je hladká jako sklo, ale vidím v ní jen svůj odraz. Zoufale držím dech, když se v odraze za mnou něco mihne. Otočím se. Bylo tam světlo. Rychle plavu za ním. Vypadalo to jako hladina. S nadějí, že to je skutečně hladina přidám a jakmile vyplavu, zhluboka se nadechnu. Opřu se o kraj vany a rychle dýchám

Zvednu hlavu a jediné co vidím je odraz v zrcadle. Jsem to já, na tváři a rukou krev. Prsty si sáhnu na bradu, kde ji podle odrazu mám. Ne jen že tam žádnou nemám, ale odraz se nehýbe. Prostě stojí a dívá se na mě bezduchým pohledem.

,,Si monstrum Reme."

Stočím hlavu v pravo, kde je další zrcadlo přes celou stěnu. Je v něm Emerson. Z rány pod žebry mu tekla krev a vsakovala se do oblečen, z které kapala na zem.

Nemohl jsem od něj odtrhnout zrak. Mé druhé já vzalo Ten nůž a přejde k Emersonovi. Chytne ho za vlasy na temenu hlavy a rychlím tahem mu podřízne hrdlo.
,,Přestaň!" Zakřičím až mi hlas přeskočí. Emerson se rozpadne v jemný popel. Na jeho místo přijde žena. Pozvedne hlavu a podívá se mi do očí.
,,Mami?" Vydechnu.

,,Proč si to udělal? Proč si nás zabil?" V očích má slzy.
,,Co? Ne- já-" Pohnu se a odraz identicky se mnou.
S úšklebkem podřízne i její hrdlo. Pevně zavřu oči, protože v ruce cítím její vlasy a v druhé rukojeť nože. A tu zatraceně teplou krev, která mi po ni stéká.
,,Přestaň," šeptnu ,,Přestaň- Dost! Přestaň s tím!" křičím. Rozběhnu se proti němu, stojí a ani se nehne. Chytnu ho u krku za lem trika a trhavě se nadechnu.

,,Bez tebe všem bude líp." Šeptne u mého ucha a nůž vrazí hluboko  do mé hrudi.

†