𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 17. † ✔

× × × † × × × ×
Kapitola 17.
× × × † × × × ×

Staré hodiny zavěšené na zdi mají každou chvíli odbíjet sedmou hodinu ranní. Remington si moc dobře uvědomuje, že když Emerson zjistí, že s ním spal celou noc, bude opravdu naštvaný. Dobrou půl hodinu, možná víc, je vzhůru a jen tak si prohlíží tvář svého mladšího bratra. V jeho blízkosti se cítí skvěle. Neslyší žádné hlasy a neměl žádné sny. Má s ním pocit, že se nic nemůže stát. Teď se opravdu musí přemáhat, aby vůbec vstal.

Tichounce, jak kdyby byl vánek, opustí jeho pokoj a jde si lehnout na gauč, kde se zamotá do deky a pustí si televizi. Nijak nevěnuje svou pozornost obsahu, ale na tváři mu pohrává úsměv. Cítí ze sebe Emersonovu vůni a má pocit, jako by byl stále vedle něj. Nasaje vůni a zavře oči.

Hodiny začnou odbíjet celou. Pokojem se rozezní příjemná melodie, která trvá jen pár sekund. Emerson se přetočí na bok a zamručí. Zamžourá očima a zívne si. Nechtělo se mu vstávat, taky nemusel. Ale slíbil si, že udělat pořádek v pokoji. Porovnat si věci, knihy naskládat do polic, prádlo by mohl odnést a možná i ten prach setřít. Ale jak se znal, určitě se na to opět vykašle.
Vlastně mu je divný, že chce sám od sebe uklízet. Vždy ho do toho nutí Sebastian, který zavelí a prostě se jde uklízet. Tyto dny nesnáší. Od rána do večera lítají po baráku jak kdyby jim hořelo za zadkem. Nedej Bože když se při utíráni prachu rozbila váza, nebo spadlo kvítko. To vždy bylo křiku. Teď to s Remingtonem sváděli jeden na druhého, čí vina to byla a kdo bude kupovat novou.

Teď mu je vše u prdele. Je mu jedno, jestli se ti dva sežerou navzájem. On je tady a ani jeden z nich sem nesmí. Nikam nepůjde a i kdyby, svět mu může políbit patřičná místa. Nikoho nepotřebuje a nikdo nepotřebuje jeho. Proč by taky?
Jeho názory stejně nikdo nevnímá. Všem je ukradený, a když už mluvil v nějakém rozhovoru, cítil, že jeho slova jen nudí lidi kolem sebe. Ač to nedával najevo, hlodalo mu to mysl dlouhé večery. Ten pocit, že s ním ostatní jednají, jako by byl pouze vzduch. Ano vzduch... Lidé ví, že existuje, ale nijak extra ho nevnímají, protože není ničím výrazný, není zajímavý, není vidět.
Když se na to tak kouká zpětně, ani Shy mu nevěnovala pozornost. Opravu ho jen využívala, dělala si z něj loutku na hraní. Takový osobní, chodící bankomat. Co si řekla, to měla. Proč to předtím neviděl? Proč byl tak hloupý a dělal ze sebe osla? Kdyby zůstal sám udělal by líp. Nemusel by poslouchat kecy o tom, že to co dělá, je zbytečný.
Vadí mu, když lidi slovně shazují jeho díla. Sere ho přístup jeho bratrů, přeci to, že je z nich nejmladší, neznamená, že se k němu budou chovat jak k děcku. Dokáže se o sebe postarat aniž by mu někdo stál za zadkem a každou chvíli kontroloval ,zda si neublížil, nebo si neodřel koleno. Dokáže víc než si myslí, jen mu nesmí brát prostor.

„Však oni to brzy pochopí."

. . .

Remington z nudy, krátce po poledni, umývá nádobí z oběda. Moc toho našpiněného není, pár talířků, dva hrnky a příbory. Vlastně to našpinil jen on. Emerson si jídlo odnesl k sobě. Uklidí poslední talíř a podívá se z okna. Hustá mlha se táhla všude kolem a nebylo vidět na dva metry. V Remim to vyvolává strach, ale i takové to dětské nadšení a zvědavost. Co kdyby šel ven? Projít se a nabrat tajemnou atmosféru počasí. Třeba by s Emersonem přišli na další část děje k jeho příběhu. Určitě by z toho měl radost. A třeba by se zase sblížili.

S širokým úsměvem na rtech dhodí utěrku a rychle vyběhne schody. Chce vlítnout k Emersonovi do pokoje ale napálí to s hlasitou ránou do dveří, které jsou zamknuté. Bolestně zaúpí, odtáhne se a promne si zápěstí, které to schytalo nejvíc. Dost ho bolelo, i s malíčkem a prsteníčkem. Prsty má nepřirozeně ohnutý a nemůže s nimi pohnout. Polije ho studený pot a zatočí se mu hlava.
,,Ehe-Eme!" Zaječí zděšeně. Jeho bratr však nijak nereaguje.
,,Kurva, Eme, tohle je vážný! Prosím!" Ruku má pokrčenou v loktu a druhou mu zběsile klepe na dveře.
,,Otevři!" Dál se snaží. Prsty mu začnou opuchávat.
,,Prosím! Asi-asi jsem si zlomil prsty!"
,,Tak jdi k doktorovi." ozve se Emerson rádoby obtěžujícím hlasem.
„Ale to bolí! Do prdele, přestaň být uražený, chápeš, že—" Dveře se rozrazí a Remi dostane okamžitou facku. Emerson se mračí, jeho výraz je tvrdý a napjatý, jako kdyby sotva potlačoval vnitřní vření. Očividně ho drásá, že ho vyrušují kvůli něčemu tak bezvýznamnému. Remington se trhavě nadechne a pohlédne mu do očí.
,,Eme-"
,,Drž hudu!" umlčí ho mladší ,,Mě je u prdele co se ti stalo. Prostě si zajeď do nemocnice a neser mě s takovýma hovadinama." stále se mračí. Remington nechápe, co udělal tak hrozného, že se k němu takto chová. To se hodlá chovat tak nabubřele pořád?

Uhne pohledem a mlčí. Poraněná ruka se mu mírně chvěje a prsty pomalu nabírají fialového odstínu. Bolest začíná být nesnesitelná, až Remimu vháněla slzy do očí.
,,Nemůžu řídit." šeptne a ruku si trochu přitiskne k tělu.
,,Tak si zavolej tágo, ale neotravuj mě! Nemůžu za to, že si debil, který dělá kokotiny a chová se jak malý děcko a nedokáže si ani blbý prsty ovázat!" hřbetem ruky ho znechuceně udeří do ramene.
,,Přestaň!" zvýší hlas starší a odtáhne se. Krátce se mu podívá do očí a odejde dolů. Emerson s třísknutím zavře dveře.

Remington dojde do předsíně, kde se začne obouvat. Jde mu to pomalu, ale s jednou rukou to nějak zvládne. Tkaničky si však musel nastrkat do bot. Přes ramena si přehodí kabát, do kapsy si dá mobil s doklady a chce vyjít ven.
,,Jdi do auta." Ozve se za ním. Remington se podívá do zelených očí. Emerson kolem něj projde a nazuje si boty.
,,Slyšels? Dělej, nebo si to rozmyslím." Zavrčí a vezme si svůj kabát. Radši uposlechne a jde do auta.

Po příjezdu do nemocnice Remingtona na recepci poslali na úrazový, kde mu udělali rentgen. Po půl hodinovém čekání, které mu přišlo nekonečné, ho konečně vzali. Oba prsty měl podle rentgenu vykloubené a malíček naštípnutý. Klouby mu narovnali a prsty zafixovaly dlahou k sobě, aby s nimi nemohl hýbat. Vyplnili mu zprávu a propustili domů. V lékárně si akorát vyzvedl vápník s hořčíkem, který mu doporučili a přihodil k tomu hroznový cukr.

Remi dojde na parkoviště, kde Emerson čeká, a sedne do auta. Jeho pohled krátce padne na jeho ruku, pak však vyjede zpět domů.
,,Mám naštípnutý malíček. Za týden se mám dostavit na kontrolu. A kdyby otok nechtěl splasknout, tak tam mám dojet hned." Shrne a dál se dívá z okýnka na mlhu. Emerson se mlčky věnuje řízení. Remington před nimi zahlídne osobu uprostřed cesty a pohotově zareaguje: ,,Eme zpomal, někdo tam je."
,,Nikdo tam není."
,,Zastav, šak ho srazíš!" zděšeně zvýší hlas. Emerson však jede dál. Přibližují se k osobě, která nehnutě stojí v cestě.
,,Stůj!!" Zakřičí a zavře oči.

†