𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

†19.†

Kapitola 19.

V nemocnici bylo rušno. Doktoři chodili sem a tam, z pokoje na ordinaci, ze sálu na příjem. Byl to jeden velký zmatek. Chvíli po té, co Bratři dojeli za Sebastianem, se srazily dva cestovní autobusy na mostě. Bylo hodně raněných a i několik úmrtí.
Měli štěstí, že Sebastian měl již nejhorší za sebou, nyní se jen čekalo, zda se probere.

Remington seděl v křesílku na pokoji a sledoval Larisu, jak hladí ruku svého snoubence. Dívá se na jeho klidně pobledlou tvář, zatím co její je plná obav.
Vybaví si, jak před nimi v mlze stálo jeho já a drželo ruku bezvládné osoby. Teprve teď si uvědomuje kdo to byl. I když se na něj nedíval, poznal prsten, který má jediná osoba v jeho okolí.

Jeho tělo polije studený pot, trhavěji se nadechne přes nával stresu. ‚On to věděl. On věděl, že se to stane. Proč? Proč se to stalo? Je to snad jeho vina? Nebo- moje...?' V hlavě se mu proháněly otázky a možné odpovědi. Nejhorší na tom bylo to, že když se jim zjevil, tak Sebastian již byl na sále. Nemohl ho u sebe mít fyzicky. To je prostě nemožné.

„Tak ti to nakonec došlo?" Remington pohlédne na své Já, které sedělo na parapetu. „Škoda, že už je pozdě, doufal jsem, že si s ním víc užijem." Seskočí z parapetu a přejde blíž k lůžku, kde leží Sebastian. „Jen se na něj podívejme. Tahle tvářička měla být naše. Chtěl si mu vyříznout jazyk, aby ti už neříkal ty lži. Nechal bys ho zprzněného jen tak na ulici." Usmívá se a prsty přejede po jeho tváři. Přístroje začnou hlásit ztrátu životních funkcí.

Remington ho sleduje. Mlčel ani nijak nereagoval. Něco v něm mu říkalo, že už je pozdě na to jakkoliv reagovat, či pomáhat. Prsty se obtočí kolem Sebova krku. „Řekni sbohem." Ušklíbne se a místností se rozezní dlouhý táhnoucí se tón.
„Ne. Ne, ne, ne! Sebastiane!" Chytne Larisa jeho tváře a z očí ji vyhrknou slzy. „Neumírej lásko prosím!"
Rem vstane a odejde z místnosti. Jen co se vzdálí od pokoje , doběhne tam doktor se sestrami. To jemu v tuto chvíli už jedno. Vyjde před nemocnici, kde si sedne na schody a mlčky sleduje špice svých bot. V uších mu stále zněl ten tón a na zádech cítil chlad. Zároveň se však cítil nějak .. lehčí. Taky měl nepopsatelný pocit na hrudi. Nepřišlo mu, že by to bylo nepříjemné, spíše naopak. Přirovnal by to asi k tomu, jako když si po procházce v mínus deseti dáte teplý čaj s rumem. Byla vám zima, ale uvnitř se vám rozlévalo teplo doprovázející radost, že jste dostali něco, co vás uspokojuje. Možná by si troufl říct, že je to podobné jako orgasmus. Úlevný a příjemný pocit, kdy je člověku všechno jedno a je maximálně spokojen. Byl tu však i svědomí, které mu vkrádalo myšlenky obviňující jeho osobu.

Měl strach, že tohle je skutečné. Všechny pocity, činy, i slova... všechno. Což pak může sen trvat tak dlouho aniž by se jedinkrát probudil? Přece když dřív si ve snu uvědomil, že je to sen, tak se do chvíle probudil. Proč tomu teď tak není? Musí přijít, jak se odsud dostat, nebo zešílí. A to rychle.

. . .

Ve zprávách, v novinách i na internetu. Všude se psalo o Smrti člena Palaye Royale. Lidé psali bratrům i Larise tisíce zpráv. Fanoušci tomu nechtěli věřit. Byla to pro všechny velká rána. Ztráta rodiny bolí a tato bolest trvá věčně. Je jedno, co bratři dělali, nebo na co mysleli, ta bolest je dohnala. I Emerson se normálně bavil s Remingtonem, ten byl rád. Přece jen dosáhl toho, že s ním jeho láska konečně mluví.

Byl to týden od pohřbu a v domě panovala pochmurná nálada. Emerson seděl v obýváku a hleděl na černou obrazovku televize. Před ním na konferenčním stolku byly posmrkané a pomuchlané kapesníky, láhev poloprázdného rumu a prášku proti bolesti hlavy. V ruce držel deku, kterou měl přikryté nohy. Pod očima měl kruhy a zaschlé krystalky po slzách měl v koutcích očí. Měl spoustu času k přemýšlení a dost ho mrzelo, že teprve teď zjistil, o co vlastně přišel. Uvědomil si, že Sebastián již nikdy nebude součástí jejich života. Přišli nejen o bratra, který jim byl otcem, ale i o přítele, člena skupiny a člena velké rodiny, která se bez něj začne rozpadat. Uvědomoval si i to, že kdyby přišel i o nyní jediného bratra, zůstane sám. A to nechtěl. Nechtěl být sám. Bál se, že kdyby umřel někde v cizině, nebude pohřben vedle své rodiny. I po smrti by pak byl sám.
Trhavě se nadechne a vezme si další kapesník. Na novo se rozbrečí, obejme polštář a zaboří do něj tvář. Litoval toho jak se poslední dobou choval a přál si aby to mohl vrátit zpět. Kdyby se aspoň mohl rozloučit. Říct mu, že ho má rád. Poděkovat za to co pro něj a bratra udělal. Vrátit čas...

Remington jej již několik minut sledoval. Přišlo mu že jeho reakce na smrt Sebastiana jsou přehnané. Bylo zbytečné brečet nad někým, kdo tu není a nikdy nebude. Měl by být rád, že je už nikdo nebude buzerovat, že jim nikdo nebude připomínat otce. Ano, tohle Remingtona vytáčelo nejvíc. Když jej srovnával s tím hajzlem.
,,Emersone." Osloví svého mladšího bratra, který vzlykal do polštáře.
,,Emersone." Zkusí to znovu. Opět nebyla žádná odezva. Dojde tedy k němu a sedne si na gauč. Svou ruku položí na jeho záda a pomalu s ní pohybuje nahoru a dolů.
,,Ještě tě to baví?" šeptne a dívá se na něj ,,Bude tě bolet hlava, prášky došly a já nemám léčivé schopnosti." Ruku ze zad přemístí k jeho krku. Prsty mu projede ve vlasech.
,,Mě už je to jedno." Hekne Emerson a opře se ramenem o Remimgtonovu hruď. „Stejně je všechno v prdeli." Dodá a potáhne. Remington se ušklíbne a svým chraplákem mu zašeptá „Chtěl bys?"

Jistě, že se mu v hlavě honily úchylné myšlenky. Nemohl si pomoci, ale Emova slova mu vyzněla jinak, než byla správně myšlena. Sám si nebyl jistý, či by to udělal, tenhle typ sexu ho nijak nepřitahoval, naopak znechucoval.

„Co?" Mladší se mu podívá do očí a není si jist, co po něm bratr chce, nebo co on sám chce.
„Nic." Zavrtí Remington hlavou a pevněji obejme bratra. „Netrap se tím už. Jsme spolu. Nic víc nepotřebujeme."
„Reme uvědomuješ si vůbec, že Seb- zemřel?" šeptne to temné slovo a po tváři mu steče další slza. Remington mu ji setře a dívá se do jeho zelenohnědých očí. „Vím to a je mi to jedno. Jednak si to zasloužil a nic s tím neuděláme."
„Zasloužil? Co to meleš? Kurva proč se chováš, jak kdybys po jeho smrti toužil?" Odtáhne se od něj a zamračí se.

Starší se nadechne a uhne pohledem. Tohle si možná mohl nechat pro sebe.
„Tak to není..." Šeptne. Vstane a jde ke schodišti.
„Kam jdeš? Reme prosím nechoď. Já- chci tě u sebe." Přizná Emerson, na což se staršímu na tváři vytáhnou koutky do úsměvu. Otočí se k němu a dá si ruce za záda. Stál narovnaný, hlavu mírně nakloněnou na bok a upřeně se mu díval do očí. Působil krapet děsivě a mladšího to znepokojilo. Uhnul pohledem.
„A co za to budu mít?" Víc se usměje.
„Um... nevím."
„Jak chceš." Úsměv mu opadne a otočí se jakože k odchodu.
„Ne počkej! Uh- můžeš, můžeš nevím cokoliv budeš chtít!" Vyjekne.

„Noo. Promyslím tvou nabídku. Zní docela lákavě." Nahodí svůj devil smile a dojde k němu. Stoupne si za sedačku a pohladí ho na tvářích.
„Víš co bych chtěl?" Rukama přejede po čelisti. „Tvou omluvu. Za to jak hnusnej, protivnej a toxickej si na mě byl."
„Jen to? Nic víc?" Zvedne k němu oči. Rem se víc pousměje a skloní se k němu.
„ Má společnost s tebou, bude drahá." Zašeptá pomalu a dá mu pusu na tvář. 

 †