𝐌𝐚 𝐂𝐡𝐞𝐫𝐢𝐞 ||𝐜𝐳 ✔ (Korekce)

† 10. †✔

× × × † × × ×
Kapitola 10.
× × × † × × ×

 „Ano." zamumle Emerson a promne si bolavou lícní kost, kde mu jeho starší bratr, po druhé, uštědřil slušnou ránu pěstí. Z kapsy vezme mobil a zapne světlo. Remington přivře oči kvůli ostrému světlu, které míří přímo na něj a tiše zamručí.
,,Si v pohodě?" Zeptá se ho Emerson a mobil položí na schody, aby trochu osvěcoval prostor kolem nich.
,,Um... Asi jo?" podívá se na jeho tvář
,,Promiň, nechtěl jsem tě uhodit. Myslel jsem, že si-" zarazí se a uhne pohledem.
,,Táta?"
,,Jo..." šeptne a pohled zabodne do země. Stále je v šoku a cítí, že to u něj i neskončí, nebo se toho spíš obával.

Emerson tiše klečí a přemýšlí, co dělat. Podle všeho bouřka vyhodila proud v celé části a nebyl si jist, zda klub má záložní zdroj. Do toho věděl, že Remington bouřky snáší dost špatně a chce se vyhnout možným nepříjemnostem. Do busu se nedostane, klíče má u sebe Sebastian a navíc, i kdyby je přeci měl, přes ten slejvák by si ani netroufl vyjít ven. Jediná možnost zbývá najít nějaké svíčky a přečkat než bouřka odezní.

Podívá se na Remingtona a nadechne se: ,,Zajdem do šatny se podívat po svíčkách, ano?"
,,Co když žádný nenajdem?" zvedne hlavu Rem a podívá se mu do očí. Celý se chvěje a v tváři má vepsaný strach. Mladší si povzdechne.
,,Najdeme." řekne rozhodně a vstane. Vezme si mobil a posvítí do chodby.
,,Vem si mobil a šetři baterku. Mám jen třicet šest procent. Při patnácti vypnu mobil a budeš svítit ty." Vypne si data a všechny aplikace, aby zbytečně nežraly baterku.

Remington se rozhlídne po svém mobilu. Uvidí světlo zpoza spodu velkého boxu. Natáhne se pro něj a vyloví ho od tam.
,,Kurva." tiše zakleje a prstem přejede po totálně rozbitém displeji. Levý roh měl celý vysklený a po zbytku se táhly skelné pavučinky. Vnitřní display naštěstí nebyl poškozen, což se mu trochu ulevilo. Emerson na něj koukne.
,,To teď neřeš, pojď najít ty svíčky."
,,Tobě se řekne neřeš to, ale kupoval jsem ho před ani ne půl rokem." řekne trochu nevrle Remington, vypne svítilnu a vstane.
,,Si ho pak dáš opravit, no." řekne a rozejde se chodbou. Rem protočí očima a jde za ním. Pro jistotu ho chytí za rukáv, aby se mu náhodou neztratil.

Společně bloudí chodbami ve snaze najít šatnu, ale jako by ty dveře prostě zmizely a nikdy neexistovaly. Prolezli snad celý spodní patro, ale nic, žádný dveře, které by někam vedly. Když už nějaké našli, byly zamčené. Navíc někde byla otevřená okna a vzduch v budově se výrazně ochladil. Remington se dost klepe, nejen zimou, ale i strachem. Bouře totiž stále nepřestává, ba naopak je čím dál silnější. Déšť agresivně dunil o skla oken a rachotil o kovové parapety. Dal by i ruku do ohně, že začaly padat kroupy. Hromy jsou hlasitější a dunění vyvolává nepříjemný pocit i v mladším bratrovi, který nepřestával hledat správné dveře.

,,Eme to nemá cenu... Já už ani nevím, kde jsme." zakňučí Remington zníčeně a opře se ramenem o zeď.
,,Někde to tu musí být. Přece se to nemohlo jen tak vypařit." pokračuje Em dál v chůzi. Remington se zhluboka nadechne.
,,Já nikam nejdu!" řekne rázně. Emerson se otočí a posvítí na něj, ale ne tak aby ho oslnil.
,,Proč?" nadzvedne jedno obočí.
,,Prostě nejdu." šeptne a obejme si ruky. Je mu zima, má strach a z toho furt chození do kola, ho začínají bolet nohy. Jsou tu jak křečci v kolečku. Kdyby si radši sedli a nějak se zahřáli, třeba tím, že by se k sobě tulili. To by mu pak ani nevadila ta tma kolem.

,,Reme pojď." řekne neutrálním tónem hlasu Emerson.
,,Nejdu. Stejně zas půjdeme v kruhu a mě to už nebaví! Prostě se tu něco děje, pochop to!" zvýší Remington hlas. Emerson k němu přejde blíž.
,,Reme-"
,,Ne!" nenechá do domluvit ,,Já prostě nejdu, jasný?!" téměř křičí.
,,Buď už ticho, sakra..." Šeptne mu do ucha když ho pevně obejme. Remington zavře oči. Své studené a rozechvělé ruky omotá kolem jeho pasu a hlavu si opře o rameno.
,,Bojím se..." zachvěje se mu hlas.
,,Já vím." zašeptá a pohladí ho na zádech. Remington se k němu víc přitiskne.

Emerson si přišel jak v hodně špatném hororu a nedivil by se, kdyby na ně za chvíli vyběhl cápek s hokejovou maskou na tváři a motorovou pilou v ruce. Na druhou stranu to jeho samotného děsilo. O bouřce nebyly nikde ani zmínky, žádné předpovědi. Dál to jak se točí v kruhu. Jsou tu jen sami dva, ve tmě, s téměř vybitými mobily a sem tam cítí sladkou vůni, což mu jen víc připomíná, že od rána nejedl a Remington na tom bude nejspíš stejně. Jako perla ani jeden z nich nebyli zrovna nejtepleji oblečení, hlavně Rem neměl ani pořádný triko, pouze "triko" z černé síťoviny, které vůbec nehřálo.

Chytí ho za studenou ruku a rozejde se s ním dál chodbou. Remington za ním tackavě jde a snaží se nemyslet na nic. Narazí na nějaké schodiště vedoucí dolů. Emersona hned napadne, že určitě vedou do kotelny, tam by určitě mohlo byt teplo. Rozhodne se tedy jít po schodech dolů, což se Remimu ani trochu nelíbí a víc ho děsila představa, že tam narazí na něco, nebo spíš někoho, kdo není zrovna přátelský. Polije ho studený pot a naskočí husí kůže. V žaludku má pocit kamení a ruky se mu rozklepají víc než do teď, přesto Emersonovu ruku držel pevně. Snažil se být potichu, ovšem jejich kroky o kovové schodiště se rozléhají prostorem kolem nich a ještě se opožděně ozývají v hlouby chodby. Cítí jak mu hlasitě buší srdce a jak se jeho tělo připravuje na adrenalin v nutnosti útěku, brní mu v konečcích prstů a stahují svaly na lýtkách.

Emerson sejde poslední schod, mobilem posvítí před sebe a stáhne se mu žaludek. Světlo mobilu sotva dosáhlo na konec úzké, protáhlé chodby. Vzduch byl suchý a těžký, k tomu pach zatuchliny taky moc nepřispěl. Ohlídne se za sebe
,,Reme asi-" zasekne se v půli věty a zmateně hledí do prázdna ,,Reme?" řekne znovu a posvítí na schodiště, kterým přišli. Problém byl v tom, že tam žádné schodiště nebylo. Protře si oči a rukou mávne na místo, kde předtím bylo zábradlí, ale až na vzduch necítí nic, co by se zábradlí podobalo.

,,Co to má sakra znamenat?!" začne mírně panikařit a zmateně svítit z jedné strany na druhou. Do nosu ho udeří sladká vůně, tak intenzivní, že přebije zápach zatuchliny. Je mu velice povědomá, ale nedokázal ji přiřadit k jedlotlivé osobě, či parfému.
Opatrně se rozejde chodbou, odkud vůně vychází. Přišlo mu že čím hlouběji chodbou jde, tím větší tma ho obklopuje. Bylo to, jako by se tma zhmotnila a pohlcovala veškeré světlo. Rozbuší se mu srdce a začnou potit dlaně. Má strach, ale i takový příjemný pocit, který nedokázal popsat. Možná by ho však přirovnal k pocitu, když vám osoba, kterou máte opravdu moc rádi, řekne něco hezkého a pak cítíte takovou blaženost a vnitřní radost, že jste udělali, nebo řekli něco dobře.

Zamrazí ho pravá půlka těla, nejdéle to cítí na paži a zádech. Mírně se pousměje.
,,Takže sis našel cestu?" Emerson se otočí, klesne mu čelist, oči se mu nevěřícně rozšíří a polohlasem řekne: ,,Jak?" Před ním stojí ona dívka, s kterou si povídal v parku.

†