Rise of the wolves - ✔️

K2 : vázání vztahů

Stříbrné oči. Stříbrné... Lidé nemívají takovou barvu očí. Sama to věděla ze svého výletu do vesnice. Navíc, vlkodlaci bez přeměny mají oči barev, které mají i lidé. Znala hnědooké, modrooké, zelenooké, šedooké, dokonce jich pár mělo téměř černé duhovky. Ale nikdo, nikdo neměl stříbro v očích.

Kromě nezvyklé barvy očí ji upoutal strach, který se v nich zračil. Dívka se skrčila a snažila se odplazit co nejdále, ale moc daleko se nedostala, protože ji Shiera před pár dny položila ke stěně jeskyně.

Dívčina ruka bezmyšlenkovitě sáhla po nějaké zbrani, ale nic nenahmatala. Přesto ale odmítala být naprosto bezbranná, takže popadla opodál ležící kámen.

Shiera se k ní malinko přiblížila a to dívka pochopila jako útok. Kámen k ní zasvištěl, ale díky vlkodlačím reflexům ho rychle a snadně zachytila. Položila ho zpátky na zem a pomalu se přisunula k vystrašenému tvorovi.

,,Ta rána vypadá lépe." podotkla Shiera tiše.

Jako kdyby si to dívka uvědomila až teď. Oči se jí stočili k trupu a ruka se jemně dotkla rány na boku. Rty vydaly tiché bolestivé zasyčení, ale pravděpodobně to nebolelo zas tak špatně jako když ji našla.

,,To ty...?" otočila se zpět na vlkodlačici.

,,Jestli jsem ti to vyléčila? Dělala jsem co můžu."

,,Jak se ti to podařilo?"

,,Když už žiješ v lese, naučíš se pár triků."

,,Žiješ v lese?" zopakovala.

,,Ty jsi vlkodlak!" vyjekla dívka po tom co jí to došlo.

,,Ššš. Vypadám snad nebezpečně?"

,,Všichni jste nebezpeční!" zavrčela dívka.

,,Zachránila jsem ti život, i když jsem věděla, že nejsi jedna z nás. Zachránila bys ty snad život mně, kdybys mě našla umírat ve tvém teritoriu?" zeptala se Shiera klidně.

Tohle nechalo dívku beze slov. Sklopila zrak a spustila ruce na zem.

Shiera ji nechala být a postavila se na nohy. Popadla svůj luk a šípy a chystala se vydat ven z jeskyně.

,,Děkuji." řekla dívka tiše.

,,Nemáš za co." odpověděla jí kamenně a chystala se odejít.

,,Počkej ještě!" zvolala.

,,Ano?"

,,Jmenuju se Kossia." zašeptala, ale Shiera neměla problém ji uslyšet.

,,Je mi ctí tě poznat, Kossio." řekla a vyšla ven do deště.

+++++

Jakmile se ocitla venku, déšť jí smáčel vlasy a oblečení. Ona si ho ale nevšímala a rychlým tempem se rozešla co nejdále od jeskyně. Když byla z dohledu, náhle se zastavila. Zavřela oči a zklidnila svůj dech. Cítila na sobě kapky. Cítila slabý větřík, byl studený. Nechala ho sílit. Nechala se jím unášet – pryč do svého vyfantazírovaného světa.

Se zalapáním po dechu prudce otevřela oči. Už nepršelo. Dokonce už ani nebyla v lese. Ne, nacházela se na překrásné rozlehlé louce. Vešly by se dní dvě její teritoria. Lehce nažloutlá tráva jí sahala až po kolena. Mezi ní se proplétaly žluté pampelišky, bílé sedmikrásky s narůžovělými středy a fialový jetel. Když se podívala dolů, na svoje těla, všimla si, že už na sobě nemá své oblečení.