Rise of the wolves - ✔️

K20 : bitva říší - 2. část

Kalenovo tělo se bez života skácelo k zemi. Uprostřed břicha se mu do bojového kožichu vsakovala rudá krev a čím více se jí v něm objevovalo, tím bledší se stávala jeho kůže.

Rychlostí blesku vedle něj dorazila Tasha. Z očí jí kanuly potoky slz a vlasy měla rozčepýřené kolem hlavy z boje a běhu. Ještě než zastavila, poklekla, aby byla blíže Kalenově ležící formě, což muselo být bolestivé, ale ona sebou ani neškubla a její hrdlo nevydalo žádné bolestné zasyčení.

Položila své dlaně z každé strany jeho obličeje, aby se jí díval do očí, ale jeho ocelové už nikoho neviděly. Nezažehla se v nich žádná jiskra, ani se na svou milovanou neusmál. Tasha se rozvzlykala. Spustil ruce pryč z jeho chladné kůže a místo toho si s nimi zakryla svůj obličej, který se nyní zdál být tak horký, jako kdyby byla v jednom ohni.

Boj neustal. Kolem ní se míhali zuřiví vlkodlaci a stejně tak naštvaní členové modré armády. Gumáci stále stříleli a pálili na bojující armády, vypadalo to, že jim je jedno koho strefí - na zemi už leželo několik střelených lidí.

Tasha si opřela čelo o Kalenovu hruď. Její hlava se ale nezvedla s pravidelnými nádechy, ani se jí v uších neozýval srdeční tep. Znovu se narovnala, a přestože měla v očích slzy, věděla přesně kde jsou Kalenovy rty. Sklonila se a políbila je těmi svými. Vyronila další potok slaných slz.

Těsně před očima se jí mihla modrá uniforma, a to stačilo k probuzení z šoku. Nyní se jí v hrudi probudil drak – drak, který zuřil, který truchlil, kterého sužoval škrtící žal. Kalen byl pryč, byl mrtvý. Vzadu v hlavě se jí promítla jedna z nejšťastnějších vzpomínek jejího krátkého života.

Seděla na nejnižší větvi jednoho z mála listnatých stromů v Srdci. Slunce už dávno zapadlo a nahradily jej hvězdy se srpcem měsíce. Splétala tři trsy trávy do jednoduchého náramku. Vzduch byl čerstvý po dešti a z příjemného chladu jí naskakovala husí kůže na rukou. Ani si nevšimla, že se začala usmívat.

,,Co ty tady sama?" ozval se hlas pod ní. Stál tam Kalen v jednoduché košili a kalhotách, těch několik šedivých vlasů nebylo ve tmě vidět a náhle vypadal o deset let mladší.

,,A co ty?" oplatila mu jeho otázku.

Kalen se usmál, pak ladně vyskočil do vzduchu a přistál kousek od Shiery.

,,Splétáš trávu?" zeptal se s povytaženým obočím.

,,Uklidňuje mě to." pokrčila rameny, ale její štíhlé prsty dále tvořily úzký náramek.

,,Mě uklidňují dlouhé procházky." přiznal se. Moc nechápala proč jí to říkal, ale i tak přikývla a posunula se k němu o něco blíže.

,,I když tu jsou lovci?" optala se zvědavě.

,,Od té doby co jsi sem přišla ty jich tu je mnohem méně. Celé východní území je bez nich."

,,Opravdu? To je skvělé." usmála se o trochu více.

,,To tedy je. Díky tobě."

,,No... tím si nejsem úplně jistá."

,,Prostě přijmi ten kompliment, Shiero." napomenul ji Kalen hravě.

Shiera se zahihňala a posunula se ještě o trochu blíže. Teď se její a Kalenova stehna letmo dotýkala. Byl to ale příjemný dotek, jako když ji její otec hladil po hlavě.

Povzdechla si a vzhlédla k hvězdnatému nebi. Ani si nevšimla kdy se její hlava naklonila, ale když se znovu vrátila k sobě, její hlava byla opřená o Kalenovo rameno. Nevypadalo to ale, že by mu to vadilo, takže ji tak nechala. Kalen také sledoval hvězdy, ocel jeho očí přímo zářila a jeho rty se usmívaly tak pravdivě a čistě, že jí to znovu připomnělo jejího otce.