Rise of the wolves - ✔️

K17 : klid před bouří & bouře

                      KLID PŘED BOUŘÍ

Klouzaly nocí jako kdyby ony samy byly stíny. Pohybovaly se v přítmí, když potřebovaly proběhnout pod světlem z lamp, pouze se mihly kolem. Každý by si pouze řekl, že se lekl vlastního stínu. Každý. Ale nikdo tu nebyl. Město bylo prázdné. A ne prázdné, jako že je trochu chladno a většina lidí se hřeje před svými krby. Toto 'prázdné' bylo doslovné. Nikde nebyla ani nohy. Neucítily ani žádnou krysu, kočku, pouliční psy. Nikde nikdo.

Ještě před pár hodinami se z Nitrovinie ozývaly hlasité konverzace, křik a smích dětí, štěkot psů a řechtání koní. Teď tu bylo mrtvé ticho.

Žádný tlukot srdce.

Žádné pravidelné výdechy a nádechy.

Žádné kroky.

Žádný život.

Opatrně se pohybovaly a neodvažovaly se vyjít na světlo. 'Je to past, je to past, je to past.' opakovala si Shiera v hlavě. Je to past.

Nezastavila se. Nezastavila Kossiu. Pokračovaly dále.

Došly ke kruhovém objezdu, uprostřed kterého stála fontána. Jakmile ucítily čerstvou vodu, obě se bleskově rozeběhly vstříc kamenné fontáně. Shiera si klekla a nabrala do spojených dlaní chladnou vodu.

Nejdříve si opláchla špinavý a zpocený obličej, než se žíznivě napila. Suché hrdlo jí propláchla voda, která se zdála tím nejlahodnějším, co se kdy dostalo do jejích úst. Slastně zavřela oči a znovu si nabrala vodu. Napila se a zase nabrala. Toto zopakovala ještě čtyřikrát, než se otočila na Kossiu.

Ta klečela vedle ní a pila s tím nejspokojenějším výrazem, jaký na ní kdy viděla. Takto šťastná, s mokrými ústy...

Kossia na sobě ucítila její pohled a vrátila jí ho. Přestala pít a natočila své tělo směrem k Shieřenému.

,,Už jsi skončila?" zeptala se Kossia zvědavě. Téměř dětským hlasem. Ale vždyť by měly být děti, měly by se smát a běhat s ostatními po ulicích. Ony místo toho utíkají a bojují o svůj život.

Kývla. ,,Ano. Ty taky?"

,.Mm-hm. Ale ještě se mi nechce odejít. Chci zůstat."

,,Kossio..."

,,Ne, počkej." přerušila ji ,,Tasha a Kalen bez nás vydrží ještě aspoň deset minut, ne?"

,,Nevydrží, Kossio. Musíme jít, je mi líto."

Kossia si povzdechla, ale vstala. ,,Ne, máš pravdu. Měly bychom jít." a nabídla jí ruku, aby se vytáhla na nohy.

Jakmile se zase daly do pohybu, zjistily, že se jim jde mnohem lépe. Teď spláchly žízeň a načerpaly nějakou energii, takže mohly nasadit rychlejší tempo.

Za další hodinu si všimly změny. Domy začaly řídnout, zmizely opuštěné obchody a přibylo více stromů.

,,Musíme asi vycházet z města." řekla Shiera.

,,Jo. Ale myslíš, že tahle cesta vede to té naší vesnice. Protože nemůže být přeci jediná, ne?"

,,Nevím, ale musíme to zkusit."

,,Máme málo času, Shiero. Nechtěla by sis to ještě promyslet?"

,,A co jiného mám dělat? Jdeme prostě sem."

V Kossiiných očích na moment vznětl oheň, žár, než jeho plameny uhasly a ona si povzdechla. Mlčky následovala Shieru.

Pod koženými boty jim křupala seschlá hlína. Ve dne by žhnula horkem, kvůli slunci, které na ní neustále pařilo. Ale večer z ní vyzařoval chlad. Zima Shieře nevadila, vnitřní vlkodlačí síla ji tvořila odolnou proti takovému množství zimy. Kossia se ale na druhé straně klepala a snažila se zakrýt své cvakání zubů o zuby.