Rise of the wolves - ✔️

K12 : šarlatové prameny

,,Konečně se setkáváme."

To byla poslední slova, která zaznamenala toho dne. Teď si nadávala, že nedávala větší pozor, protože když se druhý den probudila, ležela na královské posteli, přikrytá až po uši v honosném pokoji a v zvláštní noční košili s nepříjemnými volánky.

Co to-

Pomalu se posadila a spustila své bosé nohy na chladnou zem. Znovu se rozhlédla po pokoji a zaznamenala, co všechno tu je : jeden masivní dubový stůl natřený na světle modrou u zdi s židlí ze stejného materiálu vedle něho. Na stole nic nebylo. Uprostřed místnosti byl koberec se vzorem sněhových vloček. Na dvou stěnách byla okna, ale ta byla zavřená a zamřížovaná. Pak tu ještě byla velká knihovna s nejrůznějšími knížkami, jejichž některým názvům ani nerozuměla.

Cože?

Co ale bylo nejdůležitější - dveře. Dvoumetrové černé dveře s béžovou klikou. Rychle se zvedla z postele a jakmile ji neskrývala tlustá peřina, zachvěla se zimou. Nechtěla ale marnit čas hledáním oblečení, takže stále v noční košili přeběhla ke dveřím. Zkusila kliku a jak čekala, bylo zamčeno. To ale neznamenalo, že se vzdá. Znovu popadla kliku a prudce zatáhla, ale s dveřmi to nic neudělalo. Proto tedy o několik kroků odstoupila a znovu se rozeběhla na dveře, s cílem je rozrazit, ale jakmile na ně svým tělem narazila, pouze se sesunula na zem. Frustrovaně zavrčela a zkusila rozběh znovu. A znovu. A znovu.

Ach ne.

Obě strany už měla bolavé a jistě na nich měla i modřiny (ty na ní ale stejně brzy zmizí), takže toho nechala, stejně to nemá cenu. Jako dravec obcházela dveře ze všech stran a hledala nějakou slabinu, skulinu nebo prostě něco. Ale kdokoliv je navrhnul a postavil pravděpodobně počítal s vlkodlakem, protože se jí nic nepodařilo.

Zatraceně.

Rozzuřeně pochodovala po pokoji a hledala klíč, nebo páku. V šuplíkách modrého stolu našla jenom stoh prázdných pergamenů, a když hledala něco schovaného v knihovně, zjistila, že je valná většina v nějakém cizím jazyce. Ty, které ale zvládla přečíst byly všechny o historii - Nitrovinie, hradu, lidí a vztahu mezi říšemi. Našla tam i několik knih o dějinách vlkodlaků, ale když je prolistovala, zjistila, že mnoho informací tam je nepravdivých.

Co jiného čekat.

Žádná kniha ale neobsahovala mapu hradu nebo jména vůdců. Muž ze včerejška musel mít vše pečlivě promyšlené.

Až na jednu knihu... její název byl v cizím jazyce, ale když ji otevřela, našla tam jednou stránku srozumitelnou. Obrázek a pasáž. Výchozí krok z beznaděje. Záchrana. Vytrhla stránku, přeložila ji a zamotala do ruličky. Malou ruličku si poté schovala do vlasů, takže nikdo nic nepozná.

Šla prohlížet dál.

A jak tak četla knihy a hledala cestu ven, uslyšela v dálce příchozí kroky a jejich ozvěnu v pravděpodobně vysoké chodbě a nový pach... povědomý pach. Jako kdyby ho už cítila. Zamračila se a soustředila se na rozpoznáni identity blížícího se člověka, ale nikdo ji nenapadnul.

Stála u knihovny, v ruce svírající dvě knihy a zaraženě sledovala dveře, čekající, až se otevřou. A taky že ano. V klíčové dírce se ozval šramot, kliknutí značilo odemknutí a klika de začala pomalu otáčet. Dveře se na škvíru otevřely a dovnitř vešla noha. Spatřila kalhoty bouřkové barvy s černými naleštěnými botami. Pomalu se skrz škvíru vtáhla do pokoje celá polovina těla. Bílá košile na knoflíčky s modrým kapesníčkem v prsní kapse, pásek stejné barvy. Dovnitř vešel celý člověk. Pískově žluté vlasy, šedivé oči a ostré rysy. Byl to lidský vůdce.