Rise of the wolves - ✔️

K19 : bitva říší - 1. část

Červánky na vše vrhly slabý červený odstín, který by běžně dobrou polovinu spících vlkodlaků probudil ze sladkého spánku.

Dnes ne.

Dnes byli všichni už vzhůru a na nohách. Ženy a muži schopní boje třímaly své různé zbraně a zařazovali se do jednotlivých oddělení. Děti a starci, kteří zůstávali v Srdci jim ještě naposledy ostřili čepele, líbali je na čela pro štěstí a ronili slzy při myšlence, že toto může být naposledy co je uvidí.

Celý sněm byl v první linii, všichni majestátní ve svých bojových uniformách a malbách na obličeji a po těle.

Ostatní vlkodlaci byli také pokrytí v bojových malbách, ale ne tak pestrobarevných jako sněm.

Kossia jela na šedivém hřebci, oblečená ve svém klasickém koženém obleku a rudými obrazci na čele a bradě. Hlavu měla vztyčenou vzhůru, meče měla v sedle koně a křídla roztáhlá do celé své krásy.

Shiera jela po její levici. Její kůň byl černý jako noc, stejně jako její oblek. V sedle měla v případě nouze jedinou dýku, ale pochybovala že ji použije. Mezi očima jí svítil stříbrný měsíc a na pažích měla poté modré malby. Vlasy si stáhla do culíku díky černému provázku, který dostala od Kalena.

Kůň zaržál, když ho Shiera zatažením uzdy donutila se otočit.

,,Mí vlkodlaci. Dnes nadešel den, na který jsme všichni čekali. Dnes nadešel den, ke kterému toto všechno směřovalo. Dnes nadešel den, kdy vlkodlaci povstanou. Naše říše se navzájem vraždili už moc dlouho, moc krutě a moc nespravedlivě! Dnes zvítězíme nebo prohrajeme! Dnes zvítězíme nebo zemřeme! Jste připraveni zemřít pro spravedlnost, moji vlkodlaci?!" zařvala Shiera vůdcovským hlasem plným odvahy, oddanosti a lásky. Lásky k jejímu lidu, k jejím dětem, k jejím vlkodlakům.

,,Ano!!!" odpověděla jí armády a všichni bojující pozvedli své lesknoucí se zbraně, které díky vycházejícímu slunci vrhaly sluneční prasátka na hnědé kmeny stromů.

Shieřin kůň se vzepjal na zadních a ve vzduchu se otočil zpátky aby čelil stromoví před nimi. Celá armáda stála těsně před hranicemi, všichni nedočkaví bojovat. Bojovat a pomstít mrtvé, zraněné, zlomené a zničené. Všechny, kterým lidé zničili jejich životy. Všechny, ze kterých zanechali pouhou skořápku bez duše. Všechny, které ztratili.

Koně se svižně rozešli a jejich krok následovali pomalovaní vlkodlaci. V Tashiných očích svítil oheň vzteku, zatímco v Kaleových vířilo tornádo pomstychtivosti. Připraveni bojovat a zemřít. S myšlenkou na smrt do tohohle všeho šli. S myšlenkou na konec jejich života, nebo jejich otce, matky, sestry, bratra, syna, dcery. Ale když tuto válku začali, také ji skončí.

Země se otřásala pod jejich mohutnými kroky. Vypadalo to, že i větvičky stromů jim uhýbaly z cesty. Jako kdyby utíkaly před bojem, před krveprolitím. Před smrtí.

Zahlédla první světýlka pochodní, které ozařovaly chladné ranní ulice Nitrovinie. Oranžové slunce ji oslepovalo v periferii, ale v tu chvíli by ji nic nezastavilo. Pobídla koně k rychlejšímu klusu, a v ten moment se celá armáda rozeběhla na město s monumentálním řevem. Jejich hlasy splynuly v jedno unisono plné očekávání. Řítili se prázdnými ulicemi; lidé vyplašeně zavírali okna a dveře, schovávali se před armádou těch, u kterých krutých smrtí se smáli a užívali si je. Těch, kteří vrátili úder.

Měli jediný a jasný cíl : Modré slunce.

Královské modř zdí je uhodila do očí a všichni zrychlili běh, přestože se to zdálo být nemožné. Měli před sebe napřažené zbraně, vytasené tesáky a drápy, někteří přemění v plné vlkodlaky, jak se hnali hlavní ulicí a viděli rudo za očima. Chtěli krev.

Odpovědí k jejich řvu jim bylo dusaní běžící protější armády. Modré uniformy, které viděly při jejich prvním příchodu do hradu se leskly na ranním slunci. První pěchota.

Za nimi pochodovali muži té pravé armády. Všichni stejným krokem, pravá, levá, pravá, levá... Přes ramena jim všem visely ty železné zbraně, jednu z nich Kossia ukradla při útěku. Gumové obleky a černé sklo zakrývající jejich obličeje. Za nimi seděl na nereálně bílém koni, celý vzpřímený, v černé zbroji a modrém plášti, sám Epharis. Blonďaté vlasy mu jiskřily a kvůli jeho rtům zkřivených v pokřiveném, zlomyslném šklebu se Shieřina krev vařila ještě více. Pobídla svého koně, aby zrychlil ještě o něco více.

První pěchota se nacházela pouze pár metrů před nimi. Shiera prudce zatáhla za otěže, čímž donutila svého hřebce vzepjat se na zadní. Seskočila z jeho hřbetu a s řevem zabodla své drápy do první modré uniformy, kterou viděla. Koutkem oka zahlédla, jak stříbrný meč probodl jejího koně, který bolestivě zaržál a padl k zemi. Před ní seskočila ze svého sedla i Kossia, která nyní sekala se svými meči ze strany na stranu, kryla si tělo křídly a švihala ocasem na nohy modré armády.

Před ní se zaleskla čepel jednoho ze stříbrných mečů, který mířil na její hruď. Shiera úder lehce vyvrátila a hladce prořízla útočníkovo hrdlo. Pak vytrhla něčí srdce. Po něm někoho skopla přímo na sekeru, které ležela na zemi. Rozhlédla se kolem sebe. A v ten moment.... V ten moment zažila největší vlnu strachu v celém jejím životě. Čelo jí pokryl studený pot a hrdlo jí najednou připadalo suché jako ta nejteplejší souš na světě.

Polovina jejich armády byla pryč. Mrtvoly jejích vlkodlaků leželi na zemi s očima rozevřenýma dokořán v šoku z bolesti, z šoku ze smrti. Někomu chyběla ruka, někomu noha, někomu hlava, někdo měl krvavou skvrnu v místě srdce, břicha nebo hrdla. Všichni mrtví, všichni pryč.

A to nejhorší... to nejhorší bylo že gumová armáda k nim ještě ani nedorazila. Zabloudila pohledem zpět k Epharisovi. Jeho škleb byl větší, potěšenější, hrůzostrašnější. Tohle ne, tohle nesměla dopustit.

Gumáci se zastavili uprostřed svého pochodu vstříc bojujícím armádám. Mezi nimi a vlkodlaky zbývalo dobrých deset metrů. Co se děje?

Všichni najednou jako jeden muž ohnuli koleno a na něj se položili své železné zbraně. Ta úzká trubička směrovala přímo na bojující armády. Co se to-

Jako kdyby se svět na moment zastavil. Vzduchem probleskly drobné kulky, jako malé hvězdy tvořící si jejich cestu do srdcí živých tvorů. Ozvalo se několik bolestných výkřiků, zalapání po dechu a pádu na zem. Se strachem a sevřeným žaludkem pohlédla na jejich těla. Krvavé skvrny se objevily na smrtelných místech a děsivě se zvětšovaly. Toto... toto ještě neviděla.

Střelba se ozvala znovu a tentokrát uslyšela známý hlas vyjeknout. S panikou se otočila o 180 stupňů právě ve chvíli, kdy si Kossia s obličejem zkřiveným bolestí sevřela krvácející křídlo. Chtěla se za ní rozeběhnout, ale v ten okamžik se rány ozvaly znovu. Napotřetí.

Cítila, že se něco děje. Že se stalo něco špatného, něco velmi, velmi špatného. A hle, její intuice měla pravdu. Jako kdyby ohluchla, přestala slyšet všechny výkřiky, střelby, pláč a volání o pomoc, volání jmen svých rodin a milovaných. Neslyšela nic, ale viděla. Viděla tělo padnout na zem. Viděla ocelové oči, jak se setkaly s jejími hnědými a viděla v nich... lásku. Otcovskou lásku. V očích ji zaštípaly slzy a v tu chvíli jí nevadilo, že jí začaly téct po tvářích. Ani si nevšimla, že se jí vrátil sluch. Tedy... do momentu kdy křiky prořízl pronikavý výkřik. Tashin hlas.

,,Kalene!"