Rise of the wolves - ✔️

K14 : stříbrné okovy

Probudila se ve stejném pokoji. Jediný rozdíl byl v tom, že na sobě měla své oblečení. Ale kde je luk? Rozhlédla se kolem sebe. Vše bylo stejné, ale po jejím luku a toulci nebylo ani vidu. Zavrčela a zvedla se z postele. Když se její tělo ladně zvedalo na nohy, z vlasů jí vypadl nějaký kus papíru. Rulička.

A v ten moment se rozpomněla.

Tajná stránka.

Nyro.

Její rodiče.

Ach bože, ach bože, ach bože, ach bože, ach bože. Zase začíná panikařit. Seber se, Shiero! Začala dýchat pomalu a zavřela oči. Zkusila dokonce napočítat do deseti, cítila jak se u šestky začíná uklidňovat a u desítky se uklidnila kompletně.

Dobře, začněme od znova. Byla Nyrovým potomkem, chápe. Je královnou, chápe. Její rodiče jí tajili její dědictví, chápe. Neví kde jsou ostatní, chápe. Co se bude dít dál, nechápe.

Ruličku si schovala pod kožený oblek. Tam bude v bezpečí a nevypadne jí. Dále už nic nedělala. Nemělo to cenu, takže pouze seděla na posteli čelem ke dveřím a čekala.

A čekala.

Netrvalo dlouho, anebo trvalo... čas plyne pokaždé jiným tempem... a uslyšela kroky. Vyskočila na nohy a dále vyčkávala něčí příchod. Klika se otočila dovnitř nevešel nikdo jiný než Epharis.

Zamračila se na něj, ale necouvla. Nechtěla ukazovat slabost, nesměla ukazovat slabost. Epharis měl na tváři znovu ten svůj typický samolibý úsměv. Už teď se jí zvedal žaludek jen co ho viděla.

,,Jak se cítíš?" začal přeslazeným hláskem. Přestože byl medový a sladký, odkapával z něj jed.

,,Už mi bylo lépe." odpověděla chladně. Věděla, že se ho musí snažit dostat na svou stranu, aby podepsal dohodu o míru, ale nemohla se už udržet na uzdě. Celou dobu jí jenom škodil zlo, nebude předstírat, že jí to nevadí.

,,Jistě, chápu. Když jsi včera omdlela, všichni jsme se dělali veliké starosti. Zdravotně se cítíš dobře?"

,,Ano."

,,Skvěle!" odpovídal přehnaně vesele.

,,Proč jsi mi vzal můj luk hned potom co jsi mi ho vrátil?" šla přímo k jádru, nehodlala se s ním bavit déle než je nutné.

,,Och, to mě musíš omluvit. Obával jsem se, že by jsi mohla být sama sobě nebezpečná."

Tak to je ta největší hovadina jakou kdy slyšela. Proč by si měla být nebezpečná? To spíš jemu! Bál se sám o sebe, ale přesto - brát jí zbraň nedává smysl, vždyť je vlkodlak. Má drápy a tesáky, které jsou ještě účinnější než luk a šípy.

,,Samozřejmě, rozumím. Smím ho dostat zpátky?" nechutně se usmála, hlas změnila na stejně sladký jako Epharisův a hlavu naklonil na stranu jako ztracené štěně. Bylo jí ze sebe špatně, ale musela hrát na jeho karty, jestli se odsud chce dostat. Pochybuje, že smlouvu Epharis někdy podepíše.

,,Jistě! Dojdeme si pro tvůj luk a poté se můžeme vrhnout na dohodu o smlouvě!" dobrá, ani nemusí být vlkodlak, aby poznala, že Epharis teď naprosto jasně lže. ,,Teď, zbraně uchováváme až dole ve sklepeních, takže nás čeká cesta skrz celý hrad, měli bychom si tedy pospíšit, abychom to stihli do večere. Přeci jenom je už odpoledne."

Něco tu nehraje.

Něco je špatně.

Přesto vyšla z pokoje.