Rise of the wolves - ✔️

epilog

Kapičky deště jí bubnovaly do ramenou. Vodou nasáklý plášť ji zatěžoval, ale ona ho nevnímala. Jediné co vnímala byl náhrobní kámen. Nad ním byla vytesaná socha. Socha Shiery, ale sochař nedokázal ani zdaleka vystihnout její krásu. Nejraději by tu kamennou urážku rozkopala.

Po tvářích jí stekly kapky slz a spojily se s deštěm. Vlasy měla slepené do myších ocásků. Husí kůže pokrývala její paže, lýtka a záda, ale žádný chlad necítila. Kdyby jí nyní někdo prostřelil srdce, nic by necítila.

Protože srdce už neměla.

Její srdce leželo pohřbené několik metrů pod zemí.

Díky skloněné hlavě nyní slzy dopadaly přímo na mokrou hlínu hrobu. S každou další se cítila dvakrát tak hůře. S každou další bylo nutkání se zahrabat vedle Shiery dvakrát tak silné.

Otevřela ústa a nechala pár kapek deště dopadnout do nich a naplnit je dešťovou vodou. Poté promluvila.

,,Shiero," její hlas byl chraplavý a zlomený. Stejně jako její srdce. ,,Poznaly jsme se jinak, než jak normálně poznáš svou druhou polovičku. Zachránila jsi mi tenkrát život a já o tom pořád tlachala." smutně se usmála, ale pokračovala dále. ,,Ale já..."úsměv se vytratil a nyní se jí místo něj začal lámat hlas. ,,Ale já ti ho nezvládla zachránit na oplátku. Neměla ses pro nás obětovat, Shiero. Měla jsi nám vládnout. Já to nedokážu. Nevím jak, Shiero." hlas se jí zlomil a ona se rozvzlykala nahlas.

,,Bez tebe nevím jak..." zašeptala skrz vzlyky.

,,Byla jsi jako žár, který nás všechny držel v teple. Byla jsi jako bouře, která zabraňovala suchu. Byla jsi jako kořen, který nás držel pospolu. Byla jsi jako blesk, který nám svou krásou vyrazil dech. Byla jsi vším čím já nejsem. Co mám bez tebe dělat?" znovu našla svůj hlas, ale s každým dalším slovem cítila jak bolest stoupá. Nejhorší na tom bylo... že to byla vnitřní bolest. Toužila po fyzická, toužila cítit něco jiného, ale nemohla. Nedokázala to.

,,Musíš vládnout." ozval se za ní mužský hlas.

Neotočila se, ale cítila jak se muž přibližuje a zastavuje se vedle ní. V periferii dokázala poznat kdo to je.

Rowan.

Obtočil svou ruku kolem jejích ramen. Bylo jí to nepříjemné, rána která zbyla po Shieře ještě byla moc čerstvá, ale nebránila se. Zůstala nehnutě stát jako socha z ledu.

,,Měli bychom jít, Kossy. Nachladneš tu." málem sebou trhla když zaslechla jak jí řekl. Jenom Shiera jí tak směla říkat, nikdo jiný. Ale i tak nic nenamítla. Nechala to být.

Rowan ji jemně začal táhnout pryč od hrobu. Pryč od sochy. Pryč od Shiery. A ona se nechala. Nechala to být.

Vzdalovali se, otočili se a už byly tak daleko, tak daleko. Shiera zůstala sama. Déšť se vsakoval do hlíny, do jejího těla. Havěť si pochutnávala na jejím masu a ona s tím nic nedělala. Nechala to být.

Naposledy se ohlédla a snažila se vybavit si její oči. Její krásné oříškové oči, na které nikdy nechtěla zapomenout. Socha se zaleskla, přestože by to nemělo být možné. A přestože se jí to jen zdálo, oči sochy se setkaly s jejími.

Otočila se zpět. Nechala se vést Rowanem, zatímco bezhlesně plakala. Nechala se vést pryč od jediného člověka, který se obtěžoval ji zachránit. A kterého ona nemohla zachránit nazpět.

Postavy se vzdalovaly a vzdalovaly, dokud z nich nezbyly jenom tečky. Socha se přestala lesknout. Vrátila se zpět. A takto zůstala. Její předloha je mrtvá, a ona nyní také. Shiera byla pryč, byla nenapravitelně pryč.

Postavy zmizely z dohledu.