Rise of the wolves - ✔️

K13 : hlavy našich předků

,,Nuže, proč jsi sem přišla?" oslovil ji Epharis, jakmile vyšla z komory.

,,Mám pro tebe návrh."

,,Návrh? Pro mě? Pokračuj."

,,Návrh o míru. Vím, že ho Nyro s vaším pravůdcem sepsali, ale byl zrušen. Chtěla bych ho obnovit."

,,Ach, Nyro. Ten se nevzdal do posledního okamžiku. Řekni, litovala jsi ho? Obdivovala jsi ho?"

,,Proč je to podstatné? Tady nejde o Nyra, ale o tu smlouvu!"

,,Ano, ano, já vím. Ale teď nechme smlouvu stranou a odpověz mi na otázku."

,,Já... já nevím. Nebyla jsem ještě na světě. Byl to pro mě jenom hrdinný pravůdce."

,,Takže tvůj hrdina?"

Zarazila se. ,,Pravděpodobně ano..?"

,,Neříkej to jako otázku. Řekni to jako odpověď."

,,Ano."

,,Dobře. Chci ti něco ukázat."

Zmateně sledovala jak míří ke dveřím. Když je otevřel, otočil se na ni.

,,No tak pojď."

Kývla a pospíšila k němu. Společně zamířili do další místnosti. Tato tentokrát byla v ještě vyšším patře. Schodiště bylo masivní a na každý schod potřebovala celé dva kroky. Také bylo neuvěřitelně vysoké - kdyby ji z něj někdo shodil, ani super-léčení by jí nepomohlo.

Zachvěla se a následovala Epharise. Celkově si všimla, že toto patro bylo mnohem přátelštější a nepřipadala si v něm jako mimozemšťan. Stěny byly pomalované barvou, z většiny sice modrou, ale bylo tu více barev, takže to nevypadalo tak studeně.

Chodba nebyla oddělena na jednotlivé části, byla jedna a pořádně dlouhá, s dveřmi po stranách a jedněmi na úplném konci. Měla silné podezření, že tam míří.

Když procházela kolem postranních dveří, všimla si, že jsou očíslované. 1,2,3,4,5,... 12. A dveře, ke kterým mířili byly pravděpodobně 13.

Přestala se soustředit, takže konec jejich procházky chodbou proběhl v tichu bez hukotu myšlenek. Příjemná změna.

Epharis se zastavil před pokojem číslo 13 a vyndal si z kapsy svazek klíčů. Všimla si, jak jsou všechny moderní a nové, až na jeden. Starý a zrezivělý, ale stále funkční klíč, který vzal do ruky a strčil ho do klíčové dírky.

Dveře se se skřípotem otevřely. Epharis jí je podržel a ona proklouzla kolem něj. Zarazila se. Co je tohle za pokoj?

                                     +++++

Košile na jejím těle byla špinavá a roztrhaná. Celý pokoj byl v troskách. Skříň ležela polámaná na zemi a ramínka byla rozházená na různých místech. Zásoby byly schované pod postelí, jejíž matrace byla zuřivě roztrhaná a rozkopaná. Peřina byla zmuchlaná v rohu a polštář na dva kusy.

Jedním slovem : chaos.

A tam, na zemi, sedící, zády opřená o polámanou postel byla ona. Vlasy jí trčely na všechny strany a potřebovaly smýt jejich mastnotu. Pod očima měla hluboké, tmavé a děsivé kruhy. Obličej měla pobledlý a ruce se jí třásly. Nic nejedla, ani nepila. Nespala. Záchvaty zuřivosti a paniky ji napadaly v nejhorší chvíle - neustále.

Vztekle zavrčela a už poněkolikáté uhodila svou oteklou pěstí do nohy od postele.
Chce. Odpovědi. A. Chce. Je. Hned.

Už snad posté se jí zdálo, že zaslechla z druhé strany dveří kroky. Ale když se nikdo neukázal, znovu se zhroutila na zem a zaječela na někoho, kohokoliv.