Rise of the wolves - ✔️

K15 : tlukot křídel

Kossia dopadla chodidly na písečnou zemi obklopující Modré slunce. Hrad se nad ní tyčil v celé své kráse, ale tentokrát v něm neviděla nádheru jako když ho uviděla prvně. Nyní viděla pouze monstrózní strukturu, která svou krásou měla skrývat zrůdnosti odehrávající se uvnitř. Nevěděla, kam ji věznitel vedl, ale nemohlo to být nic dobrého. Co když na to samé místo vedli i Shieru? Tashu? Kalena? Co když se jim nepodařilo utéct?

Šla podél hradu, který se zdál být dvakrát tak velký jako normálně. Musela chodit nejméně dvě hodiny a do té doby už byla tma. V černotě její stříbrné oči zářily ještě více než normálně. až se lekla, že je někdo uvidí. Ale nikdo je nespatřil, alespoň zatím ne.

Zima ji neobtěžovala, kůže, ze kterého byl vyroben její oblek ji hřála tak akorát. Co ji ale obtěžovalo byla nevědomost.

Nevědomost. Co je s Shierou? Potřebovala vědět.

Měla sto chutí zakřičet její jméno do noci, měla chuť na ni volat, měla chuť zabít všechny lidi. Pomstu. Odvetu. Za vlkodlaky. Za všechny. Za všechno. Za všechny jejich hříchy.

Vztek rostl. Stoupal. Viděla rudo za očima. Cítila svědění na svém těla. Cítila horko... najednou bylo hrozné horko. Nemohla dýchat skrz to dusno. Rozběhla se. Chtěla utéct, ale před čím? Před sebou? Před svými strachy?

Svědění stoupalo. Horko stoupalo.

Stále více.

A více.

A více.

Pomoc.

Tohle už nevydrží.

Prosím, pomoc.

Vyrušil ji zvuk. Zastavila se a s ní se zastavilo i svědění a horko. Znovu se vrátila do reality, stála před tmavě modrou částí hradu, která v temnu noci vypadala jako černá.

Čekala, až se zvuk ozve znovu. Nakonec se dočkala, slyšela tlumený pláč. Podívala se jeho směrem, a tam uzřela úplně u země, úzký a dlouhý otvor. Na něm byly mříže. Rychle k němu přiklekla a nakoukla dovnitř, ale ve tmě nic neviděla. Ale slyšela pláč... někdo tam byl. Žena - ženský pláč. Mohla by to být....?

,,Shiero?"

Pláč přestal.

,,Kossio?" ozvalo se jakoby z dálky. Kossie do očí vhrkly slzy radosti a šťastně se usmála.

,,Jsem to já, Shiero. Našla jsem tě."

,,Kossio, musíš odsud utéct. Není to bezpečné. Jestli tě chytí, popraví tě."

Zamračila se. ,,Ne. Nenechám tě tu. Neopustím tě. Jsme v tomhle spolu, rozumíš mi? Nikdy na to nezapomeň."

Uslyšela jeden tichý vzlyk.

,,Je pozdě. Osud se už nedostanu. Uteč. Zachraň se a uteč do Srdce lesa. Řekni jim co se stalo."

,,Řekneme jim to spolu, Shiero."

,,Kossi-"

,,Ne. Prostě ne. Nenechám tě tu. Nenechám. Tě. Tu."

S každým slovem táhla mříže blíže a blíže k sobě. Táhla znovu. Znovu. Musela tohle zvládnout. Musela. Ne pro ni. Ne pro vlkodlaky. Ne pro jejího otce. Pro Shieru. Protože je to vždy Shiero. Ona ji zachránila, i když ji neznala. Teď je na řadě Kossia. Nenechá ji tu. Jsou v tom spolu.

Jsou.

V.

Tom.

Spolu.