nesnáším tě

1

Chvíli jsem na ně jen koukala, jestli náhodou nemám halucinace. Neměla jsem. Rychle jsem zalezla zpátky do kabinky a zvažovala své možnosti. Uznala jsem za vhodné se převlíct zpátky do oblečení, v kterém jsem sem přišla. Do prdele, co já budu dělat? Když jsem měla na sobě zpátky své šaty, vykoukla jsem opět ven. Jejich poloha se samozřejmě nezměnila. Popadla jsem berli a praštila jí Clauda po hlavě.

"Proč mlátíš mého přítele po hlavě?" Vyjela na mě i hned ta neznámá krásna dívka. Počkat, vážně řekla jejího přítele?

"T-tvého přítele?" Povedlo se mi ze sebe vykoktat. Toto nemůže být pravda. On mě podvádí?

"Ano, mého přítele. A kdo jsi vůbec ty?" Nedokázala jsem odpovědět. Z očí mi vytryskly potoky slz a já se začala belhat pryč od nich. 

"Izí! Izí stůj!" Křičel za mnou Claude, ale já ho neposlouchala. Musela jsem odsud pryč. "Izí!" Zakřičel znovu, a to už jsem se zastavila. Chtěla jsem mu toho tolik říct, tak ať si to užije. Otočila jsem se na něj. Musela jsem vypadat směšně. Naprosto zdrchaně a přitom strašně naštvaně.

"Co? Co po mně ještě chceš? Dala jsem ti všech o. Svůj první polibek, své panenství, důvěru i to posraný srdce a ty? Ty mě začneš podvádět s nějakou-" Chtěla jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči:

"Vlastně.... Já podvedl s tebou ji," upřesnil. Tak toto na mě bylo fakt až příliš. Vlepila jsem mu tu největší facku, jakou jsem zvládla a vydala se pryč. Čekala bych, že se vydá za mnou, ale nestalo se. Teď se aspoň vybarvil v pravých barvách. Vydala jsem se k východu, vytahujíc telefon. Komu jsem ale vlastně chtěla volat? Rodiče jsou u Luise a zbytek je ve škole. Nakonec jsem se rozhodla pro osobu, které věřím nejvíc na světě. Zvedla po dvou zazvoněních. 

"Upozorňuji tě, že voláš poněkud nevhod. Ředitel nám pravě vysvětluje učivo matiky, který s námi měl probrat Bernard-"

"Přijeď pro mě, prosím," přerušila jsem ji stále ubrečeným hlasem. 

"Kde jsi?" Zeptala se okamžitě. Bylo v pozadí slyšet zaskřípání židle.

"Slečno Bonnetová, můžete, prosím, odložit ten telefon a posadit se zpátky na židli?" Zaslechla jsem ředitele, ale Christine ho s největším potěšením ignorovala.

"U obchoďáku, kam vždycky chodíme."

"Pane řediteli, musíte pochopit, že pomoct kamarádce je důležitější než nějaké goniometrické rovnice. Izí má problémy a proto misím odejít, snad to pochopíte." Řekla panu řediteli naprosto klidným hlasem. Ani nečekala na souhlas a práskla dveřmi. "Za deset minut jsem tam. Sedni si k hlavnímu vchodu, vyzvednu tě tam." řekla mi ještě, a pak to položila. Hlavní vchod? To je na druhé straně obchoďáku! Povzdechla jsem si, otočila se na podpatku a vydala se zpátky. Hned, jak jsem uviděla první eskalátor, vyjela jsem na něm do vrchního patra. Nechtěla jsem riskovat, že potkám Clauda se svou přítelkyní.

 Hned, jak jsem vyšla ven, přijela Christine v mém broukovi. Ještě že mi ho stále nevrátila. Co nejrychleji jsem do něj nastoupila, aniž bych řekla jakékoli slovo. 

"Ahoj," pozdravila mě, ale já jí pozdrav neoplatila. Opřela jsem se zády o dveře a narovnala si nohy na sedadle. "Co ti udělal?" Zeptala se přiškrceným hlasem, ale odpovědi se nedočkala. Asi vytušila, že ze mě teď nic nevypáčí, tak si jen povzdechla, zařadila a vyjela ke mně domů.

Když jsme dojely k mému domu, chystala jsem se vystoupit, ale zamkla dveře.

"Co se stalo, Izí?" Zeptala se mě, když si všimla mého tázavého pohledu. Odvrátila jsem pohled a přemýšlela. "Izí," naléhala. Nedokázala jsem to v sobě stále držet. Potřebovala jsem jí to říct.

"On... Já... On s-se mnou p-po-podváděl ji-jinou." Povedlo se mi vykoktat mezi vzlyky. Nechápavě na mě pohlédla, což mě úplně dostalo. "Nechápeš to? Má přítelkyni a podváděl ji se mnou, už chápeš?" Zakřičela jsem na ni. Nechtěla jsem si na ní vylívat vztek, který byl vlastně na Clauda, tak jsem se jí hned omluvila.

"V pohodě, pokud se ti udělalo líp," povzbudivě se usmála. Cítila jsem se díky tomu líp? Ne, ani o trošku. Ještě mám špatné svědomí, že jsem na ni bezdůvodně vyjela. Zakroutila jsem hlavou. Toto se nemůže dít mě. Toto musí být jen škaredý sen. Konečně mi odemkla auto, díky čemuž jsem mohla vystoupit, ale před odchodem mě ještě zaujala její slova: "Nemyslím, že by k tobě nic necítil. Viděla jsem, jak na tebe kouká a stará se o tebe." Nechtěla jsem v tu chvíli nic slyšet, takže jsem vylezla a belhala se do domu. Ještě týden a ta otravná sádra jde pryč. Aspoň můj útěk od Clauda bude snazší.

Christine

To to hovado nemůže myslet vážně! Jak jí mohl takhle ublížit? Toto fakt ne! To si vypije. Nastartovala jsem motor a vyjela směr Claudův dům.

Hned, jak jsem zaklepala na jejich domovní dveře, otevřela mi jeho maminka.
"Jé, ty jsi ta Isabellina kamarádka. Isabella tu ne-"
"Nejdu za Isabellou. Jdou za tou sviní, která si říká Claude," skočila jsem jí do řeči. Úsměv jí z tváře zmizel a ustaraně na mě pohlédla.
"Už o tom ví? Ví, že má Claude jinou přítelkyni?" Pochopila. To mě překvapilo. Ona věděla, co její syn dělá, a i přes to nic neudělala. "Chtěla jsem jí to říct. Mockrát. Ale Claude mi to zakázal. Byla jsem i rozhodnutá tento zákaz porušit, ale on s ní byl tak šťastný, že jsem nemohla. Je to přece jen stále můj syn.a chci pro něj to nejlepší. Prosím, neměj mi to za zlé." Hodila po mně prosebným pohledem. Nemohla jsem se na ni zlobit, protože být na jejím místě, zachovala bych se asi stejně.
"Je tady?" Zeptala jsem se už o poznání klidnějším hlasem. Záporně zavrtěla hlavou. Chystala jsem se odejít, ale chytila mě ještě za loket, čímž mi odchod znemožnila.
"Myslím, že ji miluje, a to fakt hodně. Pokud je to chlap, rozejde se s tou nánou a přijde Isabellu poprosit o odpuštění, ale to není na nás. To je jen a jen na něm." Řekla a pustila můj loket. Souhlasně jsem přikývla a vyšla zpátky k autu. Kam teď pojedu? Mohla bych stihnout poslední hodinu, ale do školy se mi fakt nechtělo, takže to asi ne. Mohla bych jet domů, ale tam se budu nudit. Pojedu k Izí, ta mě teď bude potřebovat

Isabella

Vešla jsem do dveří a hned se začala pajdat do pokoje. Svalila jsem se na postel a vypustila ze sebe další potok slz. Takhle jsem se litovala a brečela asi půl hodiny, když v tom mě něco napadlo. Začal jsem pajdat do koupelny, vytáhla ze skříňky žiletku a posadila se s ní na vanu. Přitiskla jsem si ji k zápěstí a udělala malou rýhu. Celým tělem mi projela palčivá bolest, ale při tom tak osvobozující a povznášející. Chystala jsem se rýhu prohloubit, ale někdo mě zastavil...