Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola pátá

Ano, všimla jsem si, že není čtvrtek, ale nemohla jsem si pomoct, prostě jsem musela přidat kapitolku o den dřív :3
***

Dvě malá pětiletá dítka se zvedla od hry s autíčky, aby zvědavě zjistila, kdo narušil jejich poklidný rodinný podvečer a přijel se podívat na návštěvu. Jakmile však spatřila blonďaté rozcuchané vlasy, zavýskala, nemotorně překonala tři schody dolů z verandy na dvorek a skrz vysušenou trávu se rozběhla jeho směrem, až se jim za patami prášilo.

“Stlejda Naluto!” zařinčel první a pak se, následován svým o něco málo pomalejším bratrem, vrhnul Uzumakimu do náruče, na což byl jejich nevlastní strýček samozřejmě už připravený.

Oba dva je zvedl, každého na jednu ruku, až musel heknout námahou, jak strašně moc od jeho poslední návštěvy jejich domku nabrali na váze. Oba, jak Yahika pojmenovaného po otci, tak o pět minut mladšího Nagata, pevně sevřel a vlepil jim rodinnou pusu na čelo, až se děcka pobaveně zachechtala a pořádně se k němu přitulila. 

“Páni, vy jste vyrostli,” zachechtal se, a i když se po něm oba znovu sápali, položil je na zem, než mu stihli vytrhat všechny vlasy. 

“Cos nám plivez, stlejdo?” zazubil se Nagato a snažil se na něj vyšplhat.

Naruto se k nim sklonil a rozcuchal jim bujné zrzavé kštice, jež zdědili po svém otci. Na malou chvíli jej myšlenka na Yahika staršího, alias Peina, trochu vykolejila. Byla jen jeho vina, že tady s nimi v ten okamžik nemohl být, držet v ruce nějaké autíčko či jinou hračku a hrát si s nimi na závody, nebo třeba na automobilovou havárii. Den co den se jim věnovat, sledovat, jak rostou, jak se učí chodit nebo mluvit. Prožívat s nimi radosti z nově nabytých zkušeností, či strasti, když by se jim prořezával první zoubek nebo si poprvé odřeli koleno. Ne. Nic z toho neměl šanci spatřit a jediné, co mu zbývalo, byly rodinné vězeňské návštěvy nejbližších jednou měsíčně a patnáct let, které mu z jeho trestu ještě stále zbývalo. Mohl jen doufat, že až ho pustí a chlapcům bude dvacet, budou ho považovat za někoho víc, než pouhého cizince.

Zavrtěl hlavou, aby z ní dostal nepříjemné a strastiplné myšlenky, a konečně se usmál. “Tentokrát pro vás bohužel nic nemám, potřebuju mluvit s vaší maminkou. Příště ale přivezu plnej pytel bonbónů, slibuju!” ujistil je, když si všiml jejich posmutnělých, přesto roztomilých tvářiček. I přesto, že Konan moc dobře viděl, se na ně ještě zazubil. “Budete tak hodní a dovedete mě za ní, hm?”

“Jasně!” vykřikli oba najednou. 

Yahiko popadl Naruta za ruku, a i když se to mohlo zdát nemožné, Nagato zase překvapeného Gaaru a užuž je za sebou táhli. Rudovlasý se pro sebe musel v ten okamžik pousmát. Některým dětem bylo prostě úplně jedno, že daného člověka neznali, nebo ho viděli třeba jen pět sekund. Jejich nadšení pro věc překonalo všechny zábrany a dokázalo pohltit každého v okolí, jako právě nyní jeho. A i když se mu návštěva Ebisua a to, co mu dělali, respektive Naruto dělal, vůbec nelíbilo, teď jenom s rašícím nadšením očekával, co všechno si pro něj toto nové dobrodružství připravilo.

Chlapci je oba dotáhli až na verandu. Konan se k nim rozešla a rozpřáhla paže, ve kterých pak Uzumakiho uvěznila. Pořádně jej stiskla a na pár sekund mu položila hlavu na rameno. Pak mu položila ruce na ramena a trochu se odtáhla. Její obličej proťal široký, avšak mírný úsměv. Napadlo jí mnoho věcí, kterými by jej mohla přivítat.

“Čekala jsem tě dřív,” uznala popravdě, díky čemuž se Uzumakimu na čele probudila silně tepající žíla, jež mu asi vzhledem k jejím dalším slovům na vzhledu moc nepřidala. “Vypadáš strašně.”