Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola šestnáctá

Naruto vytípl telefon a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Bylo mu jasné, že kdyby jeho dva společníci viděli, jak se tváří, pravděpodobně by poznali, že se něco děje. Nebyl idiot, aby si myslel, že by dokázal přechytračit Sasukeho. Možná, že se schopnostmi mafiánského agenta a s celkovou fyzickou tělesnou stavbou a silou na tom byl líp, než událostmi pohublý Uchiha, ale co se jeho inteligence týkalo, pochyboval, že by se mu ho podařilo obelstít. Stačilo ale, aby nic netušil Deidara. Právě on byl v jejich plánu klíčový a Naruto měl strach, že jakmile by se dozvěděl o Gaarově zmizení, psychicky by se zhroutil.

Nedalo se ignorovat, že se stavil na nohy právě kvůli Gaarovi. Byl sice úplně jiný, než Sasori, ale ta podoba se zapřít prostě nedala. Naruto si nedokázal představit, jak přesně se během těch dvou dnů na rusovláska upnul, ale tušil, že nebyl dobrý nápad mu to říkal.

Nasucho polkl, nasadil klidný výraz a konečně se na své dva druhy otočil. Podrbal se na hlavě a trochu uměle se zazubil: "Jak jsem říkal. Gaara si jenom zaskočil k rodičům něco zařídit. Máme prolomit zabezpečení dveří bez něj. On je stejnak psychiatr, takže by nám s ničím nepomohl. Večer tady na něj máme počkat, než se vydáme za Itachim."

"On půjde s námi?" nakrčil nespokojeně obočí Sasuke, který ještě stále seděl zachumlaný pod peřinou. "Vždyť neví-"

"Všechno jsem mu řekl. Zkusí si s Itachim ještě promluvit, než na něj všichni naskákáme," řekl blonďák to první, co mu přišlo na jazyk. "Myslí si, že by se ho mohl pokusit přesvědčit, aby se nám vzdal."

Uchiha se zamračil. "Nechci, aby se vzdal. Chci, aby chcípnul."

"Výjimečně s ním souhlasím," kývl hlavou rázně Deidara, ale pak se zachmuřil a sklopil pohled k zemi. "Jen se mi nelíbí, že bysme měli jít bez Gaary. Nevím, jestli to bez něj zvládnu. V jeho přítomnosti... pomáhá mi, když je poblíž. Po dlouhý doby se necítím, jako kdybych si mě každou chvíli vyškrábat oči."

Naruto měl sto chutí ho obejmout. V očích ho začaly pálit slané slzy, a tak rychle zamrkal, aby to na něm nebylo poznat. Chápal ho. Sabakova blízkost měla vždycky na každého dobrý vliv. Z mládí pamatoval, že stačilo jen pár uklidňujících slov, když měl nějaký problém, aby se cítil líp. I teď během těch dvou posledních dnů měl pocit, že ho jeho přítomnost trochu mírnila. A jak se k němu zachoval on? Nechal ho napospas tomu největšímu zmrdovi na planetě a ještě lhal někomu, komu na něm záleželo.

Ne. Sevřel ruce v pěst a lehce zavrtěl hlavou. On rudovláska najde, i kdyby ho to mělo zabít a sám se postará, aby ten parchant trpěl přesně tak, jak si zasloužil! Na to, aby ho nechal se vzdát, přesně jak si před pár okamžiky vyfantazíroval, ublížil až moc lidem, které měl rád! Uchihu Itachiho nečekal žádný šťastný ani milosrdný konec.

Udělal k plavovláskovi pár kroků a povzbudivě mu stiskl rameno. O pár sekund později už koukal do jeho vykulených a roztěkaných očí. "Neboj se. Ty to zvládneš. Jsi v tom perfektní. A žes to dlouho nedělal? No a co! Je to jak jízda na kole. Na to se nezapomíná!"

***

Trvalo asi hodinu, než se konečně vypravili hledat jeden ze starých úkrytů. Ani on, ani Sasuke cestu neznali, a tak je celou dobu musel navigovat roztržitý Deidara. Naštěstí bylo dost brzy ráno, takže cesta přes centrum nebyla zase tak strašná. Asi po půl hodině se konečně dostali na druhou stranu města, a ještě asi deset minut jezdili zapadlými uličkami, než Dei vydal povel k zastavení. Zaparkovali asi o dvě ulice dál a zbytek cesty došli pěšky.

"Nikdy nemůžete vědět, kdo každej vás sleduje," okomentoval to tajemně Deidara a víc se s nimi nebavil. O pár minut později již všichni stáli u něčeho, co vypadalo jako malá garáž. Stačilo jen, aby Dei položil dlaň na jedno místo těsně vedle vchodu, aby se jim s cvaknutím otevřely dveře.