Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola jedenáctá

Po krátkém, avšak dojemném přivítání pokynula stále uslzená Kushina s dítkem v náručí směrem k domu a pozvala Naruta dovnitř. Ten se nejprve zdráhal - přece jenom to byla obrovská doba, co ve svém domově naposledy byl. Stačil jeden jediný pohled, aby se mu vrátilo všechno, co v těch dávných letech zažíval, veškeré ty krásné, ale i pochmurné vzpomínky. Navíc mu bylo jasné, že někde uvnitř byl on. Jen pomyšlení na to setkání po letech ho děsilo. Jak bude jeho otec reagovat, až ho znovu uvidí? Bude rád a přivítá ho s otevřenou náručí? Nebo ho v první vteřině odmítne a vyčte mu, že za ním posílá své přiteplené přátele a že se odvážil se vrátit?

Netušil. V jedné věci si byl ale stoprocentně jistý. Sám měl hromadu otázek, na které potřeboval znát odpověď. A věděl, že to byli právě jeho rodiče, kteří mu na to budou schopni odpovědět.

Kousnul se do rtu a s velkým sebezapřením následoval rudovlásku. Ještě před tím, než vstoupil dovnitř, ohlédl se naposledy po modrém Fiatu, v němž seděl jeho dávný nejlepší přítel. Byl si jistý, že trpělivě vyčká v autě a dá na Deidaru pozor, zatímco si on vyřídí vše potřebné. Vždyť už jenom po celou cestu ze Suny z dlouhovláska skoro nespustil oči!

Trochu se zamračil a přivřel oči. Vzpomněl si na ten tíživý pocit nenadálého strachu, jenž pocítil v okamžiku, kdy druhý blondýn ještě na sunské psychiatrii vyrazil ke Gaarovi a vztáhnul na něj ruku. Očekával úplně všechno, ale hlavně to, že se zalekne a bude na něj chtít zaútočit z čirého strachu, koho to k němu Naruto přivedl. Když ale spatřil tu fascinaci, se kterou na Gaaru hleděl, nestačil se divit. Viděl v něm dávno zemřelého milence a myslel si, že se mu vrátil zpátky. A Sabaku tu chvíli zvládl na jedničku.

Kdyby se měl přiznat, on sám si té nyní naprosto očividné podobnosti nejprve nevšiml. Samozřejmě, oba dva byli úplně jiní a jediné, co je spojovalo, byla rusá hříva na hlavě a možná jistá dávka odměřenosti, se kterou oba všechno řešili. Musel ale uznat, že bylo velice těžké něco takového porovnávat. Byla to dlouhá doba, kdy Gaaru znával jinak, než jako náhodně potkaného pocestného a zatím si nebyl jistý, jak moc se za těch několik let změnil. Naopak Sasori, ačkoliv se za to velice styděl, v jeho vzpomínkách stále více blednul.

Podrbal se na hlavě a předtím, než konečně vešel do předsíně domu, v němž vyrůstal, mu hlavou probleskla myšlenka, jestli pomsta bylo opravdu to jediné, díky čemu Deidara nakonec přece jen souhlasil, že jim pomůže a vydá se s nimi na cestu tam, kde to všechno začalo a pravděpodobně také skončí.

Kushina postavila malou na zem a vzala Naruta za ruku. V šedivých studánkách se jí stále leskly slzy štěstí a na tváři jí konečně pohrával šťastný úsměv. Odtáhla dávno ztraceného syna do obýváku, tedy alespoň do toho, co z něj zbylo a usadila jej na gauč.

Uzumaki se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Obývací pokoj byl poloprázdný. Kromě gauče tam zbyl už jen konferenční stolek a dvě malé skříňky. S narůstající úzkostí si vzpomněl na stěhovací auto před domem. Oči se mu rozšířily překvapením, když mu konečně plně došlo, co se to tady dělo.

"Vy se stěhujete?" promluvil poprvé zaraženým hlasem, zatímco se díval kolem dokola.

Grimasa v matčině obličeji se změnila ze šťastné na pochmurnou a smutně kývla hlavou. Vzala ho za ruku a s plnou hlavou starostí vydechla: "Ano. Našli jsme si něco menšího v dost odlehlé vzdálenosti odtud a rychle našli kupce na dům."

"A-ale proč? Kam?"

Uzumaki už se chystala odpovědět, když se nenadále z jiného směru ozval další, tentokrát mužský, hlas: "To ti říct nemůžeme. Alespoň ne do doby, než si vyřídíš ty svoje záležitosti," blonďatý muž, vypadající jako Narutova starší kopie, vešel do místnosti s malou Nariou v náručí.