Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola sedmá

Kolem jedenácté dopoledne zaparkovali u velkého komplexu Sunské psychiatrické léčebny, široce se rozkládající nedaleko za městem. Stavení byla rozdělena do několika budov, které se, jak Gaara již moc dobře věděl, specializovala každá na trochu jiný typ psychických a duševních chorob a neduhů. Poznal to místo v okamžiku, kdy jej spatřil z místa spolujezdce, z okénka modrého Fiatu. Nebylo tomu tak dlouho, co fotky tohoto ústavu viděl na jejich webových stránkách, v okamžiku, kdy si měl vybrat nějaké dobré místo pro začátek načerpání zkušeností v praxi. Bylo mnoho míst, pro která se mohl rozhodnout, avšak Suna, místo narození jeho rodičů, mu přišlo jako ta nejlepší volba. Nejen tedy, že jej zaujalo velice dobré hodnocení personálu a starších lékařů, od kterých se mohl učit, ale měl také v plánu pátrat po svých kořenech, aby se dozvěděl něco více o předcích rodiny Sabaku.

Tak tomu bylo těsně před tím, než předchozího dne potkal dávného přítele, a než se s ním vydal na dobrodružnou a ne úplně legální výpravu. I taková cesta pro něj však byla velice cenným zdrojem poznání samotné duše a podstaty člověka. Aby mohl analyzovat lidi kolem sebe a v budoucnu zejména své pacienty, potřeboval znát jejich minulost, důvody jejich jednání a momentální stav, ve kterém se nacházeli, aby mohl dělat nějaké větší závěry.

Hledání Narutova partnera pro něj tedy bylo velice bohatým rezervoárem zkušeností. Když se ale pohledem přesunul ze zařízení na Uzumakiho, lehce jej znepokojoval výraz v jeho obličeji. Pamatoval si jej jako vždy veselého a živého klučinu, odhodlaného udělat každou blbost, jen aby tím pobavil všechny kamarády. Pro drzé poznámky nešel nikdy daleko. Když ale pozoroval tu skoro mrtvou nicneříkající grimasu, vůbec ho nepoznával. Ten šťastný kluk byl ten tam a nezbylo po něm ani stopy.

Co se muselo stát, aby se za šest let proměnil v úplně cizího člověka? Sabaku sklonil hlavu a vydechl, když jej zasáhly smutné vzpomínky jejich společné minulosti. Moc dobře si pamatoval ten večer, kdy k němu Naruto s pláčem přiběhl a úplně zhroucený žádal o pomoc. Slané horké slzy mu jako teplý letní deštík stékaly z očí a na tvářích tvořily bouřkou rozvodněné potůčky. To bylo naposledy, co jej viděl. Druhý den se sebral ještě předtím, než Gaara vstal a vyrazil pryč bez jediného slova vysvětlení či rozloučení. Když ho proto druhý den později navštívila jeho matka, Kushina, neměl pro ni jediného slova útěchy, natož nějakou stopu, kde by se blondýnek mohl nacházet.

Co se mezi tím dnem a včerejškem všechno událo? Kam se musel jeho nejlepší kamarád dostat, aby jej to tolik změnilo? Rudovlásek nevěděl, avšak byl odhodlaný to zjistit. Už jen proto, aby mu mohl pomoci najít ztraceného milence a poté ho zkusit nasměrovat v životě tak, aby opustil špatnou cestu a vydat se opět na tu správnou. Protože ať se ten blázen dostal před pěti lety kamkoliv, stoprocentně to nebylo legální.

"Nečekal jsem, že pojedeme zrovna sem," začal opatrně zelenooký, ještě stále pozoruje výraz v Narutově obličeji. Byl si jistý, že jestli něco nechce něco udělat, bylo to, naštvat jej. Raději si ani nechtěl představit, čím vším by ho mohl sejmout.

Naruto zatáhl ruční brzdu a vypnul motor. I on se podíval ven z okna a trochu se otřásl odporem, jako kdyby mu přítomnost na takovém místě nebyla zrovna dvakrát příjemná. Pak se otočil k druhému, modré studánky maje nezvykle temné, plné starostí a nadcházejících událostí, jež ho čekaly.

"Tady Deidara žije už pěkných pár let. Bylo... Bylo to s ním těžké. Chvíli jsme bydleli spolu a on se pak najednou ztratil. Našel jsem ho v tý nejzapadlejší uličce Suny někde mezi feťákama a bezdomovcema. Nebyl to moc hezkej pohled," sklopil zrak.

"To je mi líto," připustil pravdivě Gaara. Sice toho člověka vůbec neznal a kromě toho, že jeho milenec zemřel, o něm nic nevěděl, ale něco takového nepřál vůbec nikomu. Ani tomu nejhoršímu nepříteli.