Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola dvacátá druhá

Jakmile dlouhovláskova pěst dopadla na Narutův obličej, udělal překvapeně několik kroků zpět, zavrávoral a měl co dělat, aby nespadl na zem. Místo toho se bolestně chytil za naraženou čelist a nechápavě zavrtěl hlavou.

"To bylo jako za co?" vykřikl.

"Ty se ještě ptáš?" nakrčil plavovlásek obočí a zavrtěl hlavou, "Nechápu, jak jste mě tam mohli nechat! Nalákáš mě, abych jel s tebou a pak se na mě takhle vysereš? Já tě snad poznávám čím dál tím míň!"

Uzumaki složil obličej do dlaní, prsty si promnul naražené místo a sykl bolestí. Bylo mu jasné, že během dne se mu tam udělá pěkná boule a modřina. No, mohl být rád, že mu druhý blondýn alespoň nevyrazil pár zubů. To by mu na kráse zrovna dvakrát nepřidalo. Zhluboka si povzdechl a místo toho, aby mu rovnou odpověděl, stočil pohled k zemi, kde se, zády se opíraje o zeď, držel za krvácející rameno zelenovlasý Zetsu. Čelo měl pokryté potem, způsobeným šokem a bolestí, a jediné, co jej pro ten okamžik zajímalo, bylo, aby co nejrychleji zastavil krvácení.

Vypadalo to, že i po letech strávených v psychiatrické léčebně měl Deidara ještě pořád docela dobrou mušku.

Naruto se k bývalému mentorovi přežití v divočině sklonil, ze zad sundal černý batoh a vytáhl kovová želízka. Aniž by nějak bral ohled na jeho poranění, hrubě jej chytil za rameno, až druhý muž hlasitě zasykl, skoro jej až převalil na břicho a obě paže mu silně zvedl do vzduchu a za zády spoutal. Pak jej chytil za tričko a silou jej donutil, opět se opřít o zeď. Nakonec si k němu přiklekl a odrhnul mu kousek oděvu, aby zkontroloval, jak na tom je.

"Na tohle neumřeš, bohužel," zašklebil se, "ale když se budeš chovat dál jako kokot, věř mi, že rameno bude to poslední, co tě bude zajímat."

"Naser si!" vyprskl Zetsu a plivnul Narutovi do obličeje.

Plavovlásek se uchechtl, hřbetem dlaně si setřel plivanec z tváře a palec pravé ruky silně zatlačil do rány po kulce, až Zetsu zařval jako zraněné, umírající zvíře.

"Moc mě neštvi," zašeptal mu do ucha, než se zvedl, otočil se k Deidarovi a jako by se nechumelilo, řekl: "počkáš tady a pohlídáš ho."

Dlouhovlásek jen vykulil oči a tvář se mu stáhla do rozzuřené grimasy. "Ne! Ne! Ne! A ještě jednou ne! V žádným případě. Nic mě nedonutí tady čekat a hlídat tohohle zmrda! Já mám taky právo na pomstu, no ne? Taky si za celý ty léta utrpení zasloužím, vpálit do Uchihova těla alespoň jednu kulku! Víš, kolik bolesti mi způsobil? Kolikrát jsem to kvůli tomu všemu už chtěl ukončit?"

"Já to chápu, ale-"

"Ale neukončil! I když jsem měl hromadu příležitostí se oddělat, pořád mě v hloubi duše držela naživu myšlenka, že se mu jednou pomstím. A teď jsem tady a ty mi to chceš odepřít? Ještě, když unesl i Gaaru?" vykřikl a hlas mu přeskočil o oktávu výš.

Naruto si povzdechl a zavrtěl hlavou. Věděl, že měl jeho dávný kamarád pravdu, ale... Nemohl ho nechat, jít s ním a vystavit se takovému nebezpečí. Ne, když mu každou chvíli mohlo znovu přeskočit, a bůhví, jak by to pak celé dopadlo? Proto k němu udělal několik kroků, položil mu ruku na rameno a vážně se mu zadíval do světle modrých, rozzuřených, ale i z části vyděšených, očích.

"Slíbil jsem sám sobě, že na tebe dám pozor a hodlám to dodržet."

"Ale Saso-"

"Myslíš si, že by si tohle Sasori přál?"

Deidara stiskl ruce v pěst. "Chtěl by, abych ho pomstil!"

"Chtěl by, abys zůstal v bezpečí! A jestli si myslíš, že by měl radost z toho, jak se kvůli pomstě ženeš do nebezpečí a možná i na smrt, tak jsi ho vůbec neznal!" zařval mu do obličeje a sledoval, jak světlovlásek zděšeně vykulil oči, snad jako kdyby mu jeho slova konečně plně docvakla. Rukou si unaveně promnul obličej a o něco málo ztišil hlas. "Počkej tady a pohlídej ho. Až budeme mít Itachiho zajištěného, dojdu pro tebe. Svojí pomsty dosáhneš, to se bát nemusíš."

S těmi slovy se znovu sklonil k batohu, vyndal z něj náhradní náboje a za chvíli už uháněl za Sasukem. I přesto, že jej tady takhle nechal, nemohl dovolit, aby se mu něco stalo.

***

Několik minut to vypadalo, že Deidara Naruta nakonec poslechne a zůstane na místě, dávat pozor na Zetsua. Jakmile ale osaměl, začal nervózně přecházet sem a tam, přemýšleje o krátkovláskových slovech. Samozřejmě, že měl pravdu. Kdyby byl Sasori ještě stále naživu, určitě by nechtěl, aby kvůli němu takhle dával všanc svůj život. Ještě ke všemu, když ho před lety zachránil a dal mu šanci na nový začátek. Na druhou stranu mu ale bylo jasné, že by nedokázal překousnout, že nechal své přátele odejít samotné. Co kdyby se jim něco stalo.

Plavovlásek si rukou zajel do vlasů, jako kdyby si snad chtěl vytrhat pár pramenů. Srdce se mu zběsile rozbušilo, když si představil, že nakonec by zbyl jen on sám a ostatní by zemřeli. Sasuke, i když ho nikdy neměl moc rád. Naruto, jenž za všechno mohl, ale i tak ho nedokázal nemilovat jako mladšího, starostlivého bratra. Gaaru, který... Kousl se do rtu a zavrtěl hlavou. Toho mladého muže skoro neznal, ale i tak se v jeho přítomnosti cítil lépe, než za celou dobu těch posledních šesti let.

To rozhodlo.

Na malý moment se sklonil k Zetsuovi a zasyčel mu do tváře: "Opovaž se vzít roha! Hezky tady seď jako malá, odporná, zrádcovská děvka a my si pro tebe pak přijdem a potrestáme tě, jak si zasloužíš!"

Pak se rozběhl chodbou, kterou zmizel Naruto. Když zaslechl hlasité a možná, že i trochu hysterické hulákání, zpomalil a začal se směrem k pootevřeným dveřím do společenské místnosti plížit podél zdi. Tiše naslouchal, snaže se rozeznat, co na sebe ti tři řvou, aby dokázal rozpoznat, jaká je situace. Už už se chtěl do toho obrovského zmatku panujícího v místnosti rychle přidat, když se strnule zarazil na místě.

Přímo před sebou skrz dvaceticentimetrovou škvíru viděl, co všechno se uvnitř dělo. Jak Sasuke mířil na Itachiho, jak neměl Naruto daleko k pláči a namířil zbraní na svého milence. Deidara nedokázal rozeznat, co přesně způsobilo tuhle rychlou změnu, ale najednou mu to bylo úplně ukradené. Jediné, co dokázal vnímat, byl zmrzačený Gaara ležící na zemi bez vlasů, bez svého typicky světlého obočí a nejspíš v bezvědomí. Nebo v to alespoň doufal.

Prosím, ať není mrtvý!

Pohledem se rychle vrátil k Itachimu a pořádně si prohlédl jeho arogantní, chladný a pološílený obličej. A v ten moment se mu v jedné jediné vteřině vrátilo úplně všechno. Ten den, kdy šli zachránit Sasukeho. Ten moment, kdy se rozběhl za Sasorim, aby mu s Uchihou pomohl. Ten okamžik, kdy jej našel zcela bez života ležet na zemi v kaluži krve. Jeho prázdný, mrtvý pohled, který se na něj už nikdy neměl usmát. Oříškově hnědé oči, které na něj už nikdy neměly štěstím zazářit.

Toho, že mu z očí proudem tečou slzy, si všiml až po několika vteřinách. Zcela bez dechu se vůbec neobtěžoval tím, aby je setřel, rovnou skrz pootevřené dveře namířil na Itachiho hlavu a několikrát vystřelil, čímž nejen, že konečně ukončil jeho prachbídný život, ale taky celé dění v místnosti.

Aniž by pak vnímal, co se děje - že na něj oba dva muži zděšeně zírají, že se Sasukeho tvář z překvapené mění na zcela rozzuřenou, že vyráží jeho směrem, aby si to s ním vyřídil, a že mu do cesty zároveň vstupuje Naruto, aby ho zarazil - se s hysterickým pláčem zhroutil na kolena.

Krásný čtvrtek!

Jak jsem slíbila u konce povídky Na oko, nyní jsem se vrhla na dokončení Rozervaného. Moc mě mrzí, že jste museli čekat tak dlouho.

Dnes jsme se podívali na pokračování toho, co se dělo, když Sasuke sám vyrazil za Itachim, a co se dělo, když se k němu přidal i Naruto.

Nakonec to byl Deidara, kdo Itachiho (konečně) zabil. Starší bratr Uchihových je konečně po všech těch letech mrtvý a mají dokonce i spoutaného zraněného Zetsua, který s ním byl jedna ruka.

Jak ale Sasuke bude reagovat na to, že jej Deidara připravil o pomstu? A opravdu všechno to, co řekl Narutovi, myslel vážně?

Moc děkuji všem, kteří na povídku stále věrně čekají :3

Vaše Majo