Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola dvacátá první

Naruto se na svého milence otočil s nevěřícným výrazem v obličeji. Tón hlasu mu trochu zhrubl, jak mu Uchihova slova šrotovala mozkem a docházel mu jejich význam. Klidně je oba postřílej? To snad nemyslel vážně!

"Hrabe ti?!" zaječel na něj napůl zoufale, napůl roztřeseně a do očí se mu nechtěně nalily slzy zrady.

Pálily ho a snažily se dostat přes okraj, jen aby mohly stéct po opálené tváři, ale on je nenechal. Místo toho zaťal ruku v pěst a nechápavě zavrtěl hlavou. Už toho měl akorát tak po krk! Posledních šest let nedělal nic jiného, než že se o Sasukeho staral a snažil se ho udržet naživu a při smyslech. Tvrdě pracoval, aby měli co jíst a měli střechu nad hlavou, snášel všechny ty jeho nálady, jež téměř postrádaly jakoukoliv špetku citů. Nechával si líbit vše, co mu prováděl a vždycky se na něj koukal pouze s čirou láskou. Za ty dva dny, co ho hledal a pokoušel se zajistit, aby se mu nic nestalo, byl úplně vyřízený! Pořádně se nevyspal, neodpočinul si a aby toho nebylo málo, Itachi unesl jeho dávného nejlepšího přítele, a jak nyní zjistil, i jeho malou sestru. A jediné, čeho byl Sasuke schopen, bylo je obětovat?!

Prsty obou rukou si vjel do vlasů a snažil se alespoň trochu se uklidnit. Srdce mu splašeně bilo jako o závod, a jediné, co dokázal vnímat, byl arogantní pohled mladšího tmavovláska, plný nenávisti.

"Jak tohle můžeš do prdele říct? Je to moje rodina!" vyjekl, pohled stále zabodnutý v Sasukem. Jednou rukou se snažil na zemi nahmatat zbraň. Když ji po několika sekundách konečně našel, namířil jí přímo na svého přítele. "T-tohle tě nenechám udělat."

"Nemáš na výběr," ušklíbnul se Sasuke a pokrčil rameny, "kdyby ses do toho nemotal jako vždycky do všeho, mohlo to proběhnout v klidu. Stačilo, abys mě poslechl a zůstal tam, kdes byl. Ale ty sis prostě nemohl pomoct, viď? Ty prostě musíš strkat rypák do všeho, co se mě týká!"

Naruto nasucho polkl a znovu nevěřícně zavrtěl hlavou. Srdce mu obalila chladná pěst, sevřela ten tolik důležitý orgán svými dlouhými tenkými prsty a stiskla tak silně, až měl pocit, že se každou chvíli zadusí. Proč? Proč mu tohle Sasuke dělal? Proč se takhle choval? Vždyť on se vždycky snažil dělat pro něj to nejlepší! Pro ně oba! Copak na to všechno najednou zapomněl? To snad zapomněl na tu poslední krásnou noc, co spolu prožili, co mu dovolil, dotýkat se jeho dokonalého bledého těla?

"P-proč..."

"Jen doufám, že až tohle všechno skončí, už mi konečně dáš pokoj a ztratíš se! Teď už tě stejně vůbec k ničemu nepotřebuju!"

V ten okamžik jejich rozhovor proťal pobavený smích. Itachi je celou tu dobu pozoroval s úsměvem na rtech a neuvěřitelně příjemným pocitem zadostiučinění v hrudi. Moc dobře si pamatoval, jak se kdysi ten malý smrad ochomýtal kolem jeho sladkého brášky a stále se s ním snažil spřátelit. Nemohl si pomoct, ale vždycky cítil malý osten žárlivosti, když ty dva spolu viděl, či když jen zaslechl o tom, že spolu tráví čas. Proto měl tak neuvěřitelnou radost, že se jejich už tak dost vratký vztah právě rozpadal na malé kousíčky.

"Opravdu, to je neuvěřitelné," zavrněl a jeho ústa se roztáhla do širokého úšklebku, "vážně, Sasuke, teď jsi se překonal. Myslel jsem, že mi nejsi vůbec v ničem podobný, ale asi jsem se spletl. Podle toho mála, co jsem o tobě zjistil, jsi celou tu dobu žil jako nějaká nechutná nula, co se přiživovala tady na blonďákovi, ale vypadá to, žes to měl dokonale promyšlené a jen čekal na vhodnou příležitost."

Druhý Uchiha po něm hodil vzteklým pohledem. "Nějak jsem se k tobě dostat musel. Ale dneska to tady všechno skončí. Ta nenávist, přetvářka i fingovaný city! Dneska tě konečně zabiju a pak budu mít od všeho a všech konečně svatý pokoj!"

"Nedovolím ti to udělat!" zařval na něj vztekle Uzumaki, kterému slzy vzteku i zlomeného srdce již samovolně splývaly po tváři a pořádně na něj namířil brokovnicí. "Máš poslední šanci!"

Sasuke jen na chvíli sklonil hlavu k zemi a ušklíbnul se. "Jsi naivka," zasykl a pak konečně namířil zbraň Itachiho směrem.

Místností se ozvalo několik hlasitých výstřelů a každá z kulek našla svůj cíl. Trvalo to jen setinu sekundy, než se lebka bledolícího muže pod několikanásobnou střelou roztříštila a to, co z ní zbylo, rozhodně oku dvakrát moc nelahodilo. O pár vteřin později dopadlo na zem s dunivou ránou i tělo, doprovázené hlasitým hysterickým křikem.

***

Před třemi hodinami

Toho, že se Naruto se Sasukem chovají zvláštně, si Deidara všiml už toho rána, kdy rusovlasý psychiatr zmizel. Avšak to, že se tady dělo něco opravdu divného, si potvrdil až v okamžik, kdy plavovlásek ve starém úkrytu tak nervózně pochodoval sem a tam. Jistě, mohl být nesvůj z nadcházejících událostí, ale že až tak? Proto, jakmile ti dva zmizeli pryč, připojil si k počítači svůj telefon a několika dobře naučenými programátorskými triky propojil chod Akatsuki komplexu se svým telefonem. Pro případ nouze, samozřejmě.

S dalšími uplynulými hodinami se jejich chování nezměnilo. Respektive, Uchiha byl zamlklý jako pokaždé, zato Naruto vypadal o trochu víc hystericky, než jindy. A to, že tak strašně moc trval na Sasukeho nápadu, dát si oběd a pokud možno, sníst si ho společně, už mu bylo jasné, že tady prostě něco nehrálo. Proto, jakmile dojedl a dopil svojí část, zavřel se na pár minut na záchodě a s velmi velkou praxí, jakou mohou mít jenom pacienti psychiatrických léčeben, si strčil prsty do krku, aby všechen obsah vydávil.

Jistě, možná že byl trochu paranoidní, ale nemohl si pomoct. Když pak vyšel ven ze záchoda, snažil se dělat, jako že se nic nestalo, avšak po nějaké době zkusil předstírat únavu - a pravda byla najednou na světě.

Jakmile se za nimi ozvalo pískání gum, urychleně vylezl z postele, na parkovišti šikovně ukradl jedno z aut a vydal se rovnou za nimi. Ani je nemusel přímo sledovat, aby mu došlo, kam měli namířeno! Hodlali to všechno vyřídit sami bez něj! To ale nemohl dovolit! Kvůli tomu se přece netrmácel až sem!

Když se konečně dostali ke komplexu, držel se chvíli pozadu a pak i on zaparkoval a vystoupil, v ten okamžik s pohledem již zapíchnutým do telefonu. Na malém displeji sledoval záběry ze všech starých kamer, aby zjistil, jaká byla tam dole situace. To, že na mobilu spatřil zelenovlasého muže, ho vlastně ani trochu nepřekvapilo. Bylo mu jasné, že Itachi musel mít nějakého spojence zevnitř. Jak jinak by dokázal přechytračit tolik mafiánů, jejich šéfa nevyjímaje?

Jakmile se u žlutookého prevíta objevila dvojice jeho přátel, zpozorněl. A rozhodně ještě víc, když to vypadalo, že se Sasuke přidal na druhou stranu a Naruta opustil! V ten moment prostě už nemohl čekat! Sám vběhl do budovy, přivolal si výtah, a těsně předtím, než se dveře stroje otevřely, připravil si zbraň. Podle kamerových záznamů stáli Uzumaki se Zetsuem přímo před vchodem! Stačilo jen namířil a vystřelit hned, jak se ve dveřích výtahu objevila první malá škvírka! Jednou jedinou přesně mířenou ranou trefil Zetsua do ramene a pak se napřáhl, aby mohl udeřit Uzumakiho! Byl plně rozhodnutý si, Itachi neItachi, na blondýnovi vylít všechnu svojí zlost! A až s ním konečně bude hotový, smlsne si i na Sasukem!

Zdravím!

Sakra, popravdě jsem vůbec netušila, že tahle povídka bude takhle dlouhá T_T Ale snad už se teda konečně blížím ke konci :3

Sasuke po všech těch letech konečně vyjevil své pravé city - opravdu byl s Narutem jen proto, aby mohl volně a v klidu pátrat po Itachim? 

Který z našich dvou Uchihů byl zasažen? A kým? Muahaha, však vy víte, že jsem trochu zmrd :D Možná se to nezdá, ale možností je tady docela dost :3

Navíc jsme se konečně dozvěděli, jak je možné, že na Deidaru prášky na spaní vůbec nefungovaly - tož docela velká praxe z léčebny.

Moc děkuji za všechny teorie a komentáře u minulé kapitoly :3 Také moc děkuji za hvězdičky :3

Tak zase někdy :3

Vaše Majo