Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola šestá

Úzkost, jež se v ten okamžik prohnala Narutovými vnitřnostmi a usídlila se na rychle bušícím srdci, které obalila svou studenou, mlhou zahalenou dlaní, a sevřela jej prsty chladnými jako právě zmrzlé krystalky ledu, byla až neuvěřitelně silná. Z krev pumpujícího orgánu se pomalu přesouvala dál, těžká jako obrovské balvany se usídlila na plicích a znemožňovala mu v pravidelném dýchání. V tom momentě se mladík nedokázal rozhodnout, co přesně z těch dvou informací v něm tento stav vyvolalo. Zdali to byl fakt, že se opravdu bude muset vrátit zpět na místo, které bylo jeho nejhorší noční můrou, nebo to, že se Sasuke vydal za jeho rodiči.

Proč, proboha?

Aniž by o to stál, myšlenkami se znovu vrátil o mnoho a mnoho let do minulosti zpátky k lidem, na které už tak strašně moc dlouho nepomyslel. A proč taky? Otec ho v podstatě vyhnal, donutil ho svým chováním k tomu, aby se sbalil a utekl. A matka? Ta byla i přes svou jindy ohnivou povahu protentokrát moc slabá na to, aby se Minatovi postavila do cesty. Nechala ho jít, aniž by řekla jedno jediné slovo. Při odchodu z domu tak Naruta pouze doprovázel její smutný pohled.

„Úplně jsi se pomátl? Víš jaké je vůbec postavení naší rodiny, ty malý nevděčný spratku?! Já za syna buzeranta mít nebudu, to tedy ne!”

Naruto zatřepal hlavou, aby ty nepříjemné a velice bolestivé myšlenky vyhnal pryč a vzpomínkami se přesunul o několik málo měsíců později, kdy spolu se Sasukem seděli u něj v pokoji v podzemních místnostech čokoládovny Akatsuki a navzájem si vyprávěli své srdceryvné příběhy. Moc dobře si pamatoval, co všechno mu černovlásek tenkrát pověděl o své rodině. I on se mu poté přiznal a svěřil se. Uchiha věděl, že ty dva už nikdy v životě nechce vědět. Byla to přece jenom jejich vina, co všechno se mu poté v životě stalo. Tak proč za nimi šel?

Smutně vydechl a složil hlavu do dlaní. Po těch šesti letech už věděl, že to nebyla tak úplně pravda. Reakce jeho rodičů se dala předpokládat. I když již byli v jednadvacátém století, lidé žijící v japonské a všeobecně v asijské kultuře takové věci neviděli zrovna dvakrát rádi. Zejména ti ze starší generace, kam Kushina s Minatem patřili. Bylo mu jasné, že i když jim jeho horká mladistvá hlava všechno vyčítala a přisuzovala vinu za úplně všechno od Velkého třesku po potopení Titanicu, tak realita byla trochu někde jinde. Že možná jen stačilo celou tu scénu vydržet a zavřít se v pokoji. Matka by toho večera možná přece jen přišla za rozčíleným manželem a snažila se mu vše vysvětlit po logické a citové stránce. A třeba by se Minato přece jen uklidnil. Možná by s Narutem pár dní či týdnů nemluvil, ale nakonec by se s tím třeba srovnal. Třeba. Možná. Slova, která bylo velice snadné vyslovit, ale v podstatě stejně vůbec nic neznamenala. Ne, když jim ke změně budoucnosti nedala blondýnkova vzpurná nátura příležitost.

I přes všechny tyto opodstatněné úvahy o tom Naruto nechtěl přemýšlet. V ten moment prostě nechtěl myslet na to, jestli to byla doopravdy jejich vina, nebo jestli si za to mohl sám. Nechtěl vědět, jestli se sám připravil o rodinu a klidnou budoucnost.

Odkašlal si, aby alespoň nějak zamaskoval trapné ticho a fakt, že se Konan zmínila o jeho rodičích, úplně vytěsnil. Ignoroval dokonce také Gaarův zvědavý pohled, jenž po něm po celou tu dobu házel. Podle toho, jak se tvářil, chtěl k debatě také přispět svou trochou do mlýna, ale Naruto ho nepustil. Nezajímalo ho to. Na starosti ohledně příbuzných bylo času dost.

“Takže do Konohy. No, to je teda nečekaný,” zamručel a podrbal se na hlavě. Pak přesunul pohled zpátky na modrovlasou ženu. “Jak? Chci říct, vrátil se přímo do komplexu? Nebo je jen ve městě? Myslel jsem, že to tam hlídaj poldové.”