Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola osmá

Krátkovlasý blonďák strnul, když uslyšel větu, v níž zaznělo to jméno. A ještě v navíc tak zvláštní větě! Zatímco sledoval dávného přítele, jak má hlavu položenou na kolenou a rukama se objímá, lehce se pohupuje, přistoupil blíže, připraven na úplně cokoliv. Z předešlých setkání byl zvyklý, že jej pacient buď naprosto ignoroval, nebo na něj útočil jak slovně, tak fyzicky. Proto ho jeho momentální stav poměrně dost překvapil. Prozatím nevypadal, že by po něm chtěl vyjet, nebo na něj zase úplně kašlat.

Udělal ještě několik kroků a trochu bázlivě, což se mu vlastně vůbec nepodobalo, si sednul k němu na postel. Trochu se sklonil a pokusil se zadívat do citem vyprahlých a zhola suchých studánek. Těch, které mu kdysi dodávaly tolik naděje, veselím povzbuzovaly každého člena jejich malé a nyní již zaniklé rodinky.

"Deii," zašeptal a stále trochu boje jej chytil za rameno ve snaze ho alespoň trochu dostat zpátky do reality.

Dlouhovlásek pár okamžiků mlčel, a když konečně po pár chvílích zvedl hlavu a procitl, leskly se mu v křišťálových hloubkách palčivé slzy bolavého srdce.

"Proč jsi sem přišel," zeptal se téže, avšak jako otázka to vůbec neznělo. Spíše jako pouhé a strohé, absolutně odevzdané konstatování. Sasoriho protentokrát vůbec nezmínil, za což byl Naruto popravdě docela rád. Možná by to jen tak někomu nepřiznal, ale to, jak o něm mluvil, působilo, že si ho buď představuje, nebo dokonce vidí. A to nebylo nic příjemného.

Uzumaki se kousl do rtu. Zoufalost čišící z Deidarova hlasu byla tak strašně moc hmatatelná, až se z ní skoro zalknul. Vytvořila velký mlžný mrak a ze zamrzlého srdce se pomalu začala přesouvat na to jeho. Naruto polknul, byl v místnosti teprve pár minut a už měl pocit, že se z té návštěvy bude léčit ještě hodně hodně dlouho.

"Já... Přišel jsem tě poprosit o pomoc," přiznal trochu neochotně, svaly v obličeji se mu stáhly, jako kdyby právě olízl citron nebo limetku. "A sám ti chci pomoc nabídnout. Chci všechno napravit."

Když nemocný na duši nereagoval, vydechl, zvednul paže a obejmul ho. Obtočil ruce kolem hubeného tělíčka a stiskl tak, aby mu neublížil. Na pravém rameni při tom cítil pravidelný teplý dech. Trvalo to jen pár okamžiků, avšak i tak měl pocit, že je možná konečně na správné cestě!

"Nesahej na mě!" vykřikl z ničeho nic starší a hrubě ho od sebe odstrčil. Obličej se mu stáhl do zlostné grimasy, z studánek očí sršely blesky nenávisti. "Jak chceš všechno napravit? Chceš snad vrátit čas, nebo co?!"

"Ne, já-"

"Tak co teda, hm? Chystáš se vyrazit tam, kam jsme Sasoriho zakopali, znovu ho vykopat a darovat mu život, hm?"

"Deidaro..."

"Tak jak to chceš teda kurva napravit, hm? Víš, co by mi pomohlo? Jako vážně pomohlo? Kdybyste si to spolu mohli vyměnit!" zaječel, vyskočil z postele a postavil se doprostřed místnosti.

Naruto si zlehka stoupl. "Víme, kde je Itachi. Jen potřebuju dohnat Sasukeho, aby se mu nic nestalo a pak-"

V ten okamžik se začal dlouhovlásek hystericky smát a vrtět hlavou, až se skoro za břicho popadal. "Takže takhle to zase je. Chceš všechno odčinit a pak z tebe stejně vyleze, že chceš zase jenom zachránit toho svýho namyšlenýho a arogantního sráče, kterej na tebe stejně sere a nesnáší tě. To ti nestačilo, jak to dopadlo minule? Kdo každej kvůli tobě musí ještě do psí prdele chcípnout, aby ti konečně došlo, že za to ten parchant nestojí?" v ten okamžik mu z očí už tekly potoky slz tak prudce, že je ani nemělo smysl otírat, jelikož by je téměř okamžitě nahradily jejich další kolegyně.