Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola osmnáctá

Když Naruto se Sasukem zaparkovali na velké travnaté louce, která se jindy velice bujaře tetelila krásnou a svěží zelení, nyní však měla kvůli extrémně suchému počasí velká vypálená uschlá kola, z nenadání jimi projela vlna nervozity a možná, že i strachu. Těsně předtím, než vystoupili, se podívali jeden na druhého. Chvíli si hleděli do očí, než nakonec oba kývli a vylezli ven z auta.

Naruto nasucho polkl a rozhlédl se kolem. Vysušená vegetace přežívající kolem staré polorozpadlé budovy, dávala celé té situaci ještě více depresivnější atmosféru. S knedlíkem v krku pohlédl na komplex, nad jehož vchodem byl velký nápis, ohlašující, že se jedná o továrnu na sladkosti Akatsuki. Krytí, které bylo naprosto perfektní a vydrželo několik let. Od té doby, co se to ale všechno před šesti dlouhými lety podělalo, bylo znát, že budova byla opuštěná a že se o ní nikdo nestaral tak jako dřív. Některá okna byla vymlácená a jemu bylo jasné, že uvnitř to nemohlo vypadat o nic líp, a že přírodní živly si s interiérem asi nepěkně pohrály.

Někde tam uvnitř, na místě, kde to vypadalo, že budova končí, byly odolné pancéřové dveře, vedoucí do sklepních místností bez oken, a kde před dobou, která mu připadala jako několik dlouhých století, strávil pár krátkých, ale zato šťastných měsíců s lidmi, kteří se stali jeho rodinou. Někde tam dole mu těch pár chuligánů přirostlo k srdci. Někde tam dole se zamiloval.

"Měli bysme jít," zamručel rozladěně, snaže se na sobě nedávat najevo, jak strašně moc na něj ono místo působí.

"Hm," Sasuke jenom kývl a rozešel se k budově, nijak jinak se dál nevyjadřoval.

On ale zůstal ještě chvíli stát s pohledem zabodnutým do jeho zad. Jemu bylo strašně, ale jak muselo být Sasukemu na místě, kde prožil všechny ty strašné věci, které mu udělal jeho vlastní bratr?

Zhluboka se nadechl a trochu přidal do kroku, aby jej dohnal. Chtěl něco říct, možná jen prolomit to stísňující ticho, nebo milence podpořit, ale stačilo jen, aby otevřel pusu a vyšlo z něj jen pouhé chraptění. A možná, že to bylo dobře. Možná, že teď už byla všechna slova naprosto zbytečná. Bylo na ně pozdě. Teď už byly důležité jenom činy. Nic jiného.

Bok po boku vešli dovnitř vylámanými dveřmi a zamířili na místo, které oba dva moc dobře znali, do obrovské místnosti, kde ještě stále stály pásy na výrobu čokoládových tyčinek. Plavovlásek se musel trochu pousmát, moc dobře si vzpomínal na den, kdy tudy naprosto vyjeveně kráčel po Sasoriho boku a divil se, že majitel továrny na sladkosti, je zároveň jedním z největších mafiánů. Tenkrát mu to přišlo prostě tolik neuvěřitelné!

„A ne všechny nadzemní prostory se používají jako krytí. To jen tady vepředu. Tu novější zadní část jsme přestavěli na tréninkovou halu. U téhle práce se člověk docela zapotí a potřebuje si udržet nějakou tu kondici."

„Takže... Je to pračka na peníze?"

„Dá se to tak říct, ale není to jeho hlavní funkce. Máme svoje lidi úplně všude, snažíme se pokrýt všechny sektory, přes pašování drog, nájemné vraždy až po veřejné akce. Na každou věc máme někoho. Akatsuki k dnešnímu dni zaměstnává přibližně tisíc lidí, plus mínus dva."

Na malou chvíli se ztratil ve svých vzpomínkách, až sebou polekaně cuknul, když narazil do Uchihových zad. Ten jen jemně zavrčel, jak se asi taky lekl, ale nijak jinak to nekomentoval.

"Teď uvidíme, jak moc je ten blonďatej blázen ještě schopnej," prohodil jako by nic a udělal krok stranou, aby svému příteli udělal místo.