Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola dvacátá

Děkuji za 1K přečtení! :3 

Sasukeho tělem projela vlna agrese, když mu došlo, že je v bývalé společenské místnosti se starším bratrem zamčený bez možnosti úniku. Nejradši by si v ten okamžik za svojí zbrklost a nedbalost nafackoval, ale věděl, že teď už rozhodně nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem. Už se již více nedivil, že měl Itachi na obličeji tak neuvěřitelně samolibý výraz, že ho do pokoje nechal vejít bez jediného problému a dokonce ani neměl připravenou zbraň. Navíc nařídil Zetsuovi, aby s ním nikoho jiného nepouštěl, to aby měli snad dostatečné soukromí.

Na malou chvíli sklonil hlavu k zemi a ruku, v níž nedržel zbraň, stisknul v pěst, naštvaný sám na sebe, že se nechal takhle snadno přelstít. Nasucho polkl a s rozzuřeným výrazem v obličeji se opět zadíval na svého sourozence. Vypadal úplně stejně jako před šesti let, snad jen vrásky na obličeji měl trošku hlubší a ve vlasech vetkané stříbrné pramínky šedin, což byl malý detail, který Sasukeho překvapil. Moc dobře si pamatoval, že jejich otec byl černovlasý až do svých posledních chvil, bez jediné známky vlivu času. Jistě, když se ta autonehoda stala, byl ještě poměrně mladý. I tak mu ale bylo přes čtyřicet a to už byl věk, v němž byli někteří muži zcela bez vlasového pigmentu.

Chvíli přemýšlel, co Itachi celá ta léta asi dělal, že vypadá o tolik starší, ale nakonec nad tím jen naštvaně zavrtěl hlavou. Co mu sakra bylo do toho, co se mu přihodilo? Vůbec ho to nezajímalo! Úplně mu stačilo, že to jeho život stál za hovno a byla to jen a jen Itachiho vina!

Tiše zavrčel, když si na všechna ta promarněná léta vzpomněl, zvednul druhou rukou a podepřel si s ní tu první, aby zbraň držel o něco pevněji, aby neminul.

"Ale notak, Sasuke," zasmál zvonivě dlouhovlásek, avšak jeho hlas byl podbarven čirým chladem a nenávistí. "Přece bys nezabil vlastního bratra!"

Jmenovaný se kousl, aby nahlas nevykřikl. Měl sto chutí řvát na celou místnost a pak toho hajzla rozstřílet na sračku, ale ještě nemohl. Na tuhle chvíli čekat šest posraných let a hodlal si ji náležitě užít.

"Zabít bratra je špatné ale šoustání, to je v pohodě? Vážně Itachi, máš trochu zkreslený priority," ušklíbnul se sevřel oči, jako kdyby se snad pokoušel pořádně zaměřit cíl. "Docela by mě zajímalo, co je s tebou špatně. Jasně, chápu, že jsi jenom nechutný pedofil, co v zapadlý uličce šuká malý chlapečky, ale že budeš až tak narušenej, abys ojel vlastního bráchu, to je teda jiný kalibr, ti řeknu."

Jeho slova však neměla na dlouhovlasého vůbec žádný vliv. Mohlo to být tím, že zcela postrádal emoce, nebo tím, že ho někdo, jak byl Sasuke, prostě nemohl rozhodit. Místo toho klidně položil ruku vedle stehna a nahmatal cosi, co se válelo vedle a čeho si mladší Uchiha předtím vůbec nevšiml.

Prst na spoušti se mu trochu rozklepal, když sledoval, jak bratr ladně vyndává vlastní zbraň, místo ale, aby ji namířil na něj, kopl nohou do jednoho z nehybných těl a pak jej s trochou síly, převalil z břicha na záda. Až v ten moment se mladší na osobu ležící na zemi pořádně podíval, a ačkoliv na to vůbec nevypadal, na pár sekund se mu zatajil dech. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný, než pohřešovaný Gaara.

Vypadal ale trochu jinak, než předešlého dne večer, kdy jej viděl poprvé. Dříve rudé lesklé vlasy měl úplně oholené, nebo spíš ohlodané. Zatímco na některých místech chyběly úplně, jinde zase zůstalo pár chuchvalců. Celou lebku měl pokrytou řeznými povrchovými ranami, z čehož Uchiha usoudil, že zákrok rozhodně nebyl proveden strojkem, nýbrž žiletkou nebo dokonce břitvou. Oči měl zavřené - těžko říct, zda byl v kómatu, a nad světlým, téměř neznatelným, obočím, měl vyřezaný jakýsi zvláštní ornament, který ještě nestihl zaschnout. Jeho význam tedy černookému unikal. Tedy alespoň do chvíle, než Itachi opět promluvil.