Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola desátá

Ještě chvíli postával opodál od domu a pozoroval dění před sebou. Malá dívenka ve světle modrých šatičkách seděla na trávě předzahrádky a hrála si s panenkami. Ústa se jí nepatrně hýbala, jak si u toho asi jemně šeptala jejich vzájemné konverzace. Měla delší blonďaté vlasy a stejně jako její matka šedivé oči. Uzumakiho obličejem, jenž byl po celou dobu tříhodinové jízdy stažený notnou dávkou nervozity a pochmurných myšlenek, se rozlil jemný úsměv. Nebylo pochyb, že to malé sladké stvořeníčko, byla jeho mladší sestra. Byla mu tolik podobná!

Kousl se do rtu a nevědomky zavrtěl hlavou. Nemohl se na rodiče zlobit, že si po jeho útěku pořídili druhé dítě. Samozřejmě, že jej to trochu mrzelo! Mohli veškerou svou sílu a peníze vynaložit k tomu, aby ho našli, ale ruku na srdce... Jak by před lety reagoval, kdyby se nakonec přece jen shledali? Pochyboval, že by byl dost psychicky vyspělý na to, aby všechno, co se stalo, hodil za hlavu a nadšeně se k nim vrátil. V té době až moc lpěl na tom, že to byla právě jejich chyba! A jejich reakci v okamžiku, kdy by jej nalezli v tajné zločinecké organizaci, si raději ani nechtěl představovat. Jen ta myšlenka v něm vyvolala pobavený úšklebek.

Vlastně to i dávalo smysl. Dokud neuprchl, byl jejich jediné dítě a pokud si dobře pamatoval, o druhém nikdy nepřemýšleli. A i přesto, že oba dva trávili spoustu času v práci, se mu vždycky snažili co nejvíc věnovat. Po celou tu dobu, alespoň do chvíle, než veřejně přiznal svou orientaci, byli jednotná a milující rodina.

A kdo ví! Třeba po něm nějakou dobu přece jen pátrali! A pokud bylo jejich hledání neúspěšné... Mohl být jejich stesk dost velký a nesnesitelný na to, aby nechtěli zůstat sami do konce života. Navíc v tak relativně mladém věku!

Zamyšleně se otočil a podíval se na Gaaru, který stále seděl v autě a hleděl do zpětného zrcátka, v němž pozoroval spící a poklidnou tvář dlouhovlasého muže. Chvíli na něj jen tak hleděl a přemýšlel. On to celou tu dobu musel vědět a nic mu neřekl. Stále to byly teprve dva dny, co Sabaku přijel do Suny a co se toho pozdního odpoledne potkali v parku. A co potom večer, když se od Konan dozvěděli, že se Sasuke vydal do Konohy za jeho rodiči? Určitě mu bylo jasné, že se tam sám bude chtít zastavit a koho tam nakonec najde. Proč tedy po celou tu dobu mlčel a nic mu neřekl?

Sklonil hlavu k zemi a ostře vydechl. Protože vším, co dělal, jak mluvil a jak se choval, dával světu najevo, že se o své rodině prostě nechce a nehodlá bavit. A pokud mu to rudovlasý z nějakého důvodu zatajil, bylo to jen, aby respektoval jeho přání. Nebo v to alespoň doufal...

Otočil se zpět a hlasitě polkl. Chystal se rozhýbat zatuhlé končetiny a vydat se k děvčátku, aby s ním mohl promluvit, možná se nakonec přece jen představit a požádat, aby jej zavedlo za rodiči, když se náhle zarazil. Dveře velkého rodinného domu se otevřely a o pár vteřin později z nich  energicky jako neřízená střela vylítla rusovlasá žena ve středním věku. V rukou nesla ručně zdobenou velkou vázu, kterou Naruto nepoznal, a mířila si to ke stěhovacímu autu. Na chvíli se zastavila u holčičky a něco jí rázným, stejně však stále milým hlasem řekla a chystala se pokračovat dál. Automaticky se rozhlédla kolem sebe, než její zrak opět upoutalo nákladní auto. O pár okamžiků později se ale opět zastavila a s nevěřícím výrazem se podívala jeho směrem.

Mohl od ní stát asi pět metrů daleko, ale stejně v jejím obličeji viděl, že zkoumá jeho tvář a snaží se ji zařadit, snaží se pochopit to, co vidí. Mohlo jí trvat několik okamžiků, než se všechny synapse jejího mozku dostatečně propojily a ona vykulila oči. Zvedla ruce a třesoucími dlaněmi si zakryla otevřená ústa. Jistě drahá keramika jí z čista jasna vypadla z rukou a spadla na dlážděný chodník, o nějž se rozbila a rozsypala se na několik větších i menších úlomků. Z šedivých hloubek se jí okamžitě spustila lavina slaných slz. V následující vteřině se k němu rozeběhla, nehledíc na střepy, které by jí skrze tenkou vrstvu balerín mohly vážně poranit.