Rozervaný (II) [SasuNaru] ✓

Kapitola devatenáctá

Tmavovlasý mladý muž klidným krokem vykračoval chodbou nasvícenou polopopraskanými žárovkami a za svým milencem a zelenovlasým Zetsuem se již více neotáčel. Pokračoval stále dál a dál a v okamžiku, kdy narazil na nějaké dveře zasazené do levé či pravé stěny, s kamenným výrazem nakoukl do příslušné místnosti. Možná, že na první pohled vypadal naprosto klidně a vyrovnaně, avšak pravdou bylo, že mu srdce bušilo stále hlasitěji a hlasitěji. Po prvních pár neúspěšných pokusech, kdy v žádné z pracoven a kanceláří svého proradného bratra nenašel, svou snahu vzdal a trochu přidal do kroku, aby se dostal na místo, kde byla Itachiho přítomnost nejpravděpodobnější, snaže se přitom ignorovat všechny ty vzpomínky, jež melancholicky zaplavovaly jeho mysl.

„Ahoj."

„Ahoj..."

„Jsem Sasuke... Nikdy jsem tě tu neviděl."

„Huh... jsem tady teprve od minulého týdne."

„Hm, samozřejmě, já se vrátil až dnes."

„Vrátil?"

„Ano... Byl jsem na terénním cvičení - přežití v divočině. Myslím si teda, že je to naprostá ztráta času, ale vypadá to, že támhle Zetsu si ji vyškemral."

Vzpomínka na první shledání s Narutem jej zastihla zcela nepřipraveného, až se ve svém téměř již zběsilém tempu musel zastavit a trochu se vydýchat. Několikrát zamrkal, uklidnil tlukot srdce na normální frekvenci a pokračoval. Přešel oprýskané a kvůli vlhku plísní porostlé dveře od společenské místnosti, a zamířil přímo k obytné části. Minul pokoj, který dřív patřil Sasorimu a Deidarovi, a dokonce i ten hned vedle, kde si pamatoval, že bydlel Naruto. Protentokrát se svými dlouho potlačovanými emocemi již zviklat nenechal, i tak ale, již podruhé, zcela zahalily jeho mysl. Úplně mohl cítit teplo těla druhého chlapce, když se mu před tolika dávnými lety vkradl do pokoje a pln skrytých silných emocí, se mu vrhl do náruče.

„S-Sasuke... ty..."

„Tohle je tak... správné..."

Nechal za sebou místo, kde po smrti rodičů cítil své první pořádné pozitivní emoce a pokračoval dál k pokoji, který sdílel společně s Itachi, a ačkoliv mu nohy s každým dalším krokem těžkly, stále se nutil pokračovat dál. Téměř nadzvukovou rychlostí se mu myšlenky vracely k zážitku, o němž věděl, že chce navždycky vymazat ze své paměti, ze svého srdce. V okamžiku, kdy se před dveřmi do jejich starého pokoje zastavil, chvíli skenoval vzor dřeva na dveřích, odhodlávaje se vstoupit dovnitř, než se nakonec kousl do rtu, v pravé ruce svíraje připravenou zbraň. Vzal za kliku a vešel dovnitř.

„Rád? Já tě miluju, Sasuke. Už jsi mohl být dávno můj, kdyby mě od tebe neodehnali."

„C-co to povídáš, bráško?"

„Byl jsi tak krásný už jako malý. Věděl jsem, že jednou budeš můj i jinak než jako bratr. Už jsem skoro dosáhl svého vytouženého cíle, v deseti už jsi byl vyvinutý tak, jak jiní kluci nebývají ani ve třinácti... Nemohl jsem kolem tebe projít, aniž bych si k tobě jen alespoň trochu nepřivoněl! Ta krásná vůně nepoznaného a čistého! Byl jsi jako zhola čistý papír a já byl odhodlaný ho popsat od začátku do konce!"

Sasuke se silně kousl do rtu, tak, až mu z něj vyteklo několik kapek horké krve. Po celém těle mu přejelo mrazení, stavící chloupky na jeho pažích do pozoru, když si vybavil tu odpornou vzpomínku na den, kdy se mu celý život obrátil vzhůru nohama. Měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena a on neupadl na zem. Do krku se mu navalila pachuť žaludečních šťáv, až si musel dát dlaň před ústa a pořádně si odkašlat. Na čele mu vyrašily kapičky potu, dávající jasně najevo, že na jeho myšlenkách a zážitcích není opravdu vůbec nic normálního.