𝐌𝐲𝐬𝐭𝐢𝐟𝐢𝐜𝐚𝐭𝐢𝐨𝐧 (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

Epilog

S Taehyungem jsme se pomalu procházeli ruku v ruce loukou a já se kochal zdejší nádhernou přírodou. Tráva byla vyšší a krásně zelená s nespočetným množstvím květin převážně žluté barvy, které napodobovaly malá Slunce a již na pohled mě lákaly, abych si zde lehl a odpočíval.

Naše cesta směřovala skrze les, kterým vedla vyšlapaná zkratka, podél které rostly lesní plody. Opatrně jsem našlapoval, neboť jsem nechtěl vyděsit lesní zvířata, kterých zde muselo být také mnoho druhů. Ptačí zpěv se nesl stromovím a já se nemohl ubránit úsměvu. Je tu tak nádherně.

„Tae, kam to jdeme?" vydechl jsem s úsměvem a obdivoval, jak toto místo hezký voní. Tohle bych si v Seoulu mohl nechat jenom zdát.

Zvedal jsem nohy a snažil se nezakopnout o kořeny vysokých stromů. Neměl jsem moc vhodnou obud na nějaké šílené výšlapy, ale tohle nebylo nejhorší.

„Uvidíš, Jungkookie. Jenom se mě drž, aby ses mi tady někde neztratil," zmáčkl mi ruku v té své a krásně se na mě usmál svým charakteristickým úsměvem. Kývl jsem hlavou na souhlas a znovu se společně s ním proplétal okolo stromů a houští.

„Jsme tady," promluvil najednou Tae a já zvedl svůj pohled. Stáli jsme nedaleko velkého rybníku z jednoho konce zarostlého hustým rakosím. Okolo břehu byl vyhlazený chodník vysypaný štěrkem, který se ozýval pod každým mým krokem. Bylo zde postavených několik laviček, které vypadaly nové a byly zde záměrně dány pro odpočinek.

Lidé je zřejmě hojně využívají, neboť zde sedělo několik páru starších lidí, kteří házeli kousky rohlíků kachnám, které obývaly zdejší vody.

Stromy se jemně kymácely ve větru a koruny stromů vydávaly tiché šumění, které mi uklidňovalo mysl. Jestli je pro někoho ráj na zemi Havaj s drahým apartmánem s výhledem na oceán, tak pro mě to bylo tohle místo.

Místo, pro běžného člověka dostupné, tiché, klidné, vhodné k odpočinku a odreagování se od rychlého života ve městech a digitálních technologií. Místo, jako stvořené pro mě.

S Taehyungem jsme se pohodlně usadili na jednu z volných laviček a uvolněně se opřeli. Pozoroval jsem klidnou hladinu občas se vlnící ve větru a zkoumal život kachen na vodě.

Pouze si jen tak proplouvají životem a neřeší více věcí než pouze vyhledávání jídla a dvoření se samicím. Mají jednoduchý život a přesto se lidé o ně zajímají, občas si vzpomenou jim přinést nějaké to pečivo.

Já se do této doby také staral o spousty věcí, avšak nyní se můj život změní od základů. Musím si uspořádat vzdělání, práci, domluvit se s přáteli, pomáhat na farmě a ještě se věnovat svému patenerovi, kterému jsem se také dvořil. Vlastně jsme také ptáci, kteří proplouvají životem a snaží se za sebou nechat nějakou tu stopu na hladině, která ale vždy časem po každém jedinci zmizí.

Začal jsem se nahlas smát, když jsem si uvědomil, že jsem Taehyunga přiřadil k nějakému nebohému ptáku, který má mozeček velikosti nějakého malého ořechu.

„Čemu se směješ, Jungkookie?" podivil se Tae a obejmul mě okolo ramen. Zakroutil jsem hlavou a snažil se zmírnit svůj smích, který vznikl díky naprosto stupidní věcí se zvířectvem a lidmi.

„Ale. Jen se usmívám, protože je tady krásně," políbil jsem ho na tvář a položil si svou hlavu na jeho rameno.

„Jungkookie," oslovil mě vážně Tae a natočil se ke mně svým tělem, „jsem strašně moc rád, že jsi mi dal šanci a odjel si se mnou do pro tebe zcela neznámého města. Ani nevíš, jak moc si toho vážím. Před tím než jsme se poznali, jsem už pomalu ztrácel naději, že bych si někoho mohl najít, s kým bych mohl sdílet příjemné chvíle ve svém životě a představit ho rodině. A pak když jsme se poznali, jsem se cítil, jako kdybychom se znali už nějakou dobu. Bavil si se mnou jako s normálním člověkem, který studuje na univerzitě a žije prostým životem. Bál jsem se, a proto jsem si zakrýval obličej. Nechtěl jsem, abys mě bral jako slavného člověka, neboť bys mě mohl chtít nenom kvůli penězům, nebo hůře, že by ses se mnou rozešel kvůli mé profesy, díky které umírají holky po celém světě touhou mě pouze vidět. Ale já zjistil, že takový nejvíce. Ty ses se mnou poté nadále scházel a já se tě pak odvážil vzít k nám do apartmánu. Moje odhalení tváře skončilo i pro mě překvapivě, ale líbilo se mi to. Stalo se nespočetně moc věcí, ale stále si vyčítám, že ses trápil kvůli té jedné, kterou provedli kluci. V tu chvíli jsem je chtěl zavraždit na místě, protože jsem si byl jistý, že tě mám více než rád. Zablokoval sis mě, ale já chtěl o tebe bojovat. A ty jsi byl tak dobrosrdečný a vyslechl si mě. Neumím si představit, kde bych dneska byl, kdybys mi nedal šanci. Asi bych byl stále součástí skupiny a jezdil světová turné, ale pro tebe jsem obětoval i svou kariéru. Sice jsem tě v podstatě donutil k útěku. Ale jsem ti neskutečně moc vděčný. Miluji tě, Jungkooku," díval se mi po celou dobu do očí, ve kterých se mu vystřídalo několik emocí. Smutek, který vzápětí nahradila láska, jakou mi předal ve svém vášnivém polibku, kterým ukončil svůj nádherný srdceryvný proslov.