Rebel Justin Bieber (opravuje se)

Zklamání

Věnováno Belieberka2000

Z pohledu Jaye:

No a nakonec jsem jel k sobě domů

Ale to jsem ještě nevěděl co mě tam čeká...

Zaparkoval jsem a vystoupil. Vzal jsem si batoh a šel domů.

Odemkl jsem hlavní vchodové dveře a s menším bouchnutím je i zavřel ani jsem se nestačil zout a hned na mě vystartoval táta.

,,To si přehnal!" začal na mě bezdůvodně řvát. V ruce držel nějakej pytlík s něčim bílým. To je koks? Bože kde to vzal.

,,cože?" zeptal jsem se zaskočeně

,,Tohle jsme si nedomluvili!" pořád křičel

,,o čem to mluvíš!" zvýšil jsem taky hlas. Mamka stála vedle nás a brečela. Co se to tu děje?

,,o tomhle!" ukázala mi balíček toho prášku nebo co to je

,,když už se z tebe stal drogovej dýler tak mi to netahej do baráku!! Tohle (poukázal na balíček s bílým práškem) v tomhle baráku nechci vidět!. Sklamal si mě! Dal jsem ti druhou šanci a ty tohle? Bereš mi do domu drogy a jen tak si je tu schovaváš. Špatně jsem tě vychoval! Stal se z tebe nezodpovědnej fracek kterej bere drogy a ničeho si neváží!!!" zařval na mě vstekle a hodil ten balíček o zem

Tak to mě zaskočilo. Jak to může říct? Drogy? Vůbec nechápu o čem to mluví. O tom bych musel něco vědět ne?

,,oh...tak to si o mě myslíš? Já neberu drogy! Nikdy jsem ten balíček neviděl!" taky jsem zařval

,,tak ty mi ještě budeš lhát jo? Koho by to tak asi bylo!!" pokračoval

,,nevim ale moje rozhodně ne!!!" odpověděl jsem. Celou tuhle situaci jsem nechápal a bolelo mě to co o mě řekl.

,,nelži!! To jsem si o tobě teda nemyslel!! Vypadni z mého baráku a už se nevracej!! A tohle si vem sebou!!" a to byla poslední rána. Bylo to jako by vás přejel tunovej kombajn. Možná ještě horší.

Nenávistně jsem se na něj koukl. Pořád na mě koukal naštvaně a s vážností.

Otočil jsem se a šel do pokoje. Vytáhl jsem si už podruhý cestovní tašku a začal do ní házet tentokrát všechny věci. Když jsem to měl tak jsem se ještě porozhlédl po pokoji kde jsem strávil i ty hezké chvíle a skoro celé dětství.

Pokroutil jsem hlavou a sešel schody. Otec furt stál na tom samém místě a matka taky. Byl jsem obutý tak jsem se ničim nezabýval a prostě jsem rovnou bezeslova šel k hlavním dveří.

,,Ne! Justine nechoď" bránila mi máma. Ignoroval jsem jí a šel dál

,,Justin za nic nemůže ty drogy jsou moje!!" najednou zakřičela. Stuhl jsem a před dveřmi jsem se zastavil. Otočil jsem se a šokovaně koukal na matku. Otec byl stejně šokovaný ale ten mi byl už u prdele.

,,vyhodili mě z práce a já nevěděla co dělat. Chtěla jsem penězma přispívat a tak jsem začala prodávat drogy. Byla jsem úplně na dně. Tohle jsem si tu schovala pro svojí potřebu. Není to Justinova vina ale moje. Prosím Justine omlouvám se za všechno, odpusť mi to" dokončila s brekem monolog. Koukal jsem na ní vyděšeně a šokovaně.

Otec se podíval s vinou na mě a pak na matku.

No to snad ne!

Nenávidím je!!

Koukl jsem se na oba. V mých očích byla jen bolest, zklamání a velká vlna nenávisti. Bezeslova jsem se otočil, hodil klíčky od motorky na botník a vyšel ven.