Wrotember

1. Babička vypravuje

KatieLedecky

Malá Zorka Dvořáčková sledovala ubíhající krajinu. Špinavé městské paneláky vystřídala nádherně zasněžená krajina.

„Hele mami, zajíc!“ vykřikla a prstem ukazovala na bílé pole, kde ještě před chvilkou poskakoval světle hnědý ušák. Její maminka se usmála. „Viděla si ho?“ vyzvídala dál s nosem přilepeným na okýnku, aby jí nic neuniklo. „Neviděla zlatíčko.“ Zora si povzdechla.

Za nedlouho už Týna Dvořáčková parkovala před domem své tchyně. Sama rodiče neměla, právě proto také vyrůstala v dětském domově. Po krátkém románku s jistým Markem Ptačíkem se jí, ale narodila její milovaná dcerka Zora. Bylo to už osm let, co ho neviděla. Jeho matka Marie si však vyžádala, aby Zorku mohla jednou za čas vídat. Týně to nevadilo, ač si to v první chvíli nechtěla přiznat, Marie nebyla zlá a ani Zoru nějak nerozmazlovala.

Malá zrzka vyskočila z auta a co nejrychleji se rozběhla směrem ke svojí babičce. Dlouze ji objala a Marie ji políbila na čelo. Potřásla si rukou s Týnou a zahnala Zorku dovnitř, aby nenastydla.

„Nevadí vám to, když je to takhle narychlo?“ ujišťovala se Týna. Marie zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že ne. Já mám čas pořád a ty to víš Týnko.“ Žena se pousmála a vyrazila zpět ve svému Volkswagenu. „Zorko! Ahoj!“ zamávala své dceři a odjela po štěrkovité cestě.

Zora se rozvalila v obývacím pokoji a podepřela si hlavu. „Chceš čaj nebo kakao?“ otázala se jí stařenka. Zora se rozzářila. „Jo, kakao!“

Po chvíli si už Marie se dvěma hrníčky sedla vedle zrzky. „Budeš mi zase vyprávět o dědečkovi?“ otázala se Zora a oči jí při tom zazářily. Marie váhala, ale nakonec svolila.

„Dneska jsem si vybrala takový, řekněme trochu drastičtější příběh.“ Zorka nehnutě seděla a natahovala uši, aby jí neuniklo ani jedno slůvko. „Když jsme ještě bydleli v Liberci, naši sousedku vykradli. Jenže jí vzali takový velmi cenný náhrdelník. Bylo z toho velké haló, jelikož nikdo nebyl na něco takového zvyklí. Vendula Habrmannová, tak se jmenovala ta sousedka, byla sice velmi podivná a moc se s nikým nebavila, ale nikoho by v životě nenapadlo, že by mohla mít jakési nepřátele. Tři dny po tom co ji vykradli, se totiž drahá Vendula ztratila. Jenže na policii se to dostalo až den poté, když na ni dobrých pět minut zvonila pošťačka. Vyslýchali spoustu lidí včetně nás. Já jsem v přibližnou dobu, kdy se to stalo byla v práci, ale Petr neměl žádné důvěryhodné alibi, to znamená, že nemohl nijak dosvědčit, že to on neudělal. A protože měl s Vendulou před nedávnem konflikt kvůli zápachu z jejího bytu odvezli si ho na stanici. To, že se s ní pohádal jen kvůli připečenému masu však nikoho nezajímalo. Vyslýchali ho opravdu dlouho, jenom že protože byli tolik zaujati Petrem, zapomněli pátrat po opravdovém únosci.“

Zora seděla a doslova hltala každé babiččino slovo.

„Až jeho dlouholetý kamarád, který dříve také pracoval u policie jim otevřel oči, že Petr by to nikdy neudělal a že opravdový zločinec může být v tuto dobu na druhém konci zeměkoule. Petra si tam ale nechali, jelikož stále měli nepravé podezření. Kvůli tomu samozřejmě vyslýchali i mne, ale nechali mě být, jenže i přesto jsem byla pod neustálým dozorem policistů. To jakým způsobem pátrali nevím, ale vím, že po dvou týdnech konečně našli někoho, kdo by to podle nich mohl být. Nakonec se však ukázalo, že to byl takový slaboch, že by neměl šanci.

Až po dalších devíti dnech Petra propustili, i když s tím nějací policisté nesouhlasili. A až po dlouhých dvou měsících , ve kterých nalezli jenom pár slepých uliček, dopadli spolupachatelku toho únosu. Josefíně Katřičkové bylo tenkrát pouhých dvacet čtyři let. Policisté také vypátrali druhé jméno Vladimíra Čekota. Josefína to i potvrdila, přiznala dokonce i únos Venduly Habrmannové, přiznala i to co s ní udělali. Nemučili ji, vlastně jí nezkřivili ani vlásek jenom z ní potřebovali vytáhnout informace o její mrtvé sestře, která bývala Vladimírovou milenkou. Po několika dnech dopadli i Vladimíra Čekotu v jejich špinavém bytě, kde Vendulu věznili. Ta kromě psychického šoku naštěstí nebyla nějak zraněná. Právě kvůli Josefínině přiznání si vysloužila pouhých osm let. Policisté ale z Vladimíra Čekota vymlátili, kdo Vendulinu sestru Anastázii zabil. Dali mu patnáct let vězení, jelikož měl na triku už nějaké dřívější malé přestupky. Dopadli i Anastázinýho vraha čtyřicetiletého Lubomíra Kotylda, toho odsoudili na třicet šest let do vězení. Josefína Katřičková to však všechno snesla špatně a ve věznici spáchala sebevraždu. Vladimíra Čekotu po deseti letech propustili, říká se, že odjel někam do zahraničí, kam to už nevím. Lubomíra Kotyldu propustili po osmadvaceti letech, oženil se s jistou Kateřinou a co se ke mně dostalo, žije si celkem spokojeně.

Policisté se Petrovi omluvili za nesprávné zadržení. Mysleli si, že po nich bude chtít jako odškodné peníze, místo toho však Petr přemluvil toho svého starého kamaráda, aby s ním šel někdy do hospody.“ Marie dokončila své vyprávění a Zora pár vteřin jen nehnutě seděla.

„Tý jo,“ vydechla potom. „To jsem netušila, že jste zažívali i takové dramata.“

Marie si povzdechla a šla rozsvítit světlo,  jelikož se venku zešeřilo. „Tobě to teď připadá žůžo, Zorko, ale tenkrát jsme žili ve velkém strachu. Nikdo z nás neměl tušení, proč Vendulu unesli.“

„A co ten náhrdelník?“ vyzvídala dál zrzka.

„Jo,“ hlesla Marie, „ten už nikdy nikdo nikde neviděl…“

Zora zatřepala hlavou. „A co bude k večeři? Už mám hlad jako vlk!“

______________________________________

Stř3lec

Uplynulo tolik let od toho hrozného utrpení. O Druhé černokněžnické válce si kouzelníci už jen vypravovali a slavný Vyvolený už žil jen v učebnicích a mnohých knihách o jeho udatných činech. Mladé generace zapomínaly, co všechno si jejich prarodiče museli zažít. Pokoj a mír je zaslepil a oni už se nezajímaly o hrůzy, které se staly.

Stará žena s vrásčitou pletí a vlasy bělejšími než sních, pozorovala svá vnoučata dovádějící na dvorku. Nevyčítala jim jejich dětskou naivitu. Přála jim klidné dětství, které si ona sama nemohla dovolit.

V květnu roku devadesát devět jí bylo dvanáct let, když nastal zlomový okamžik války a přišla dějinami opěvovaná Bitva o Bradavice. Měla v živé paměti, jak dnešní ředitelka školy, Minerva McGonagallová, nařídila, že starší studenti z vlastní vůle mohou zůstat a bojovat, ale že mladší ročníky se musí podzemními tunely dostat pryč.

Samozřejmě, že neposlechla. Spolu se svým kamarádem, nyní dlouholetým manželem, se odpojili od zástupu směřujícího do sklepení a schovali se v malém přístěnku na košťata. Chtěli pomoct, ačkoliv byli ze Zmijozelské koleje, o níž se říkalo, že je zkažená a prolezlá černou magií.

„Babičko,“ ozval se jemný hlásek maličké dívenky, který stařenku vytrhl ze zamyšlení. „Povídej prosím o svém dobrodružství,“ zaprosila a zatahala ji za sukni.

„Ale Milko, vždyť už jsi to slyšela tolikrát,“ vlídně se na ni usmála babička, ale smutnému pohledu nemohla odolat. „Tak dobře, dobře…“ povzdechla si nakonec a pobaveně zakroutila hlavou.

„S Benem, tvým dědečkem, jsme neposlechli a zůstali v hradu - nepochybuji o tom, že nás bylo víc. Když začal útok Smrtijedů a my škvírkou ve dveřích poprvé viděli jejich krutost, uvědomili jsme si, že tohle není žádná hra. Báli jsme se, ale když jsme viděli jednoho bystrozora, který potřeboval pomoct, ukázali jsme, že i žáci hadí koleje umí být stateční, vylezli jsme z přístěnku, v němž jsme se schovávali, a do zad mu vyslali pár neškodných kleteb. Byli jsme teprve ve druhém ročníku, takže jsme toho příliš neuměli. Toho prašivce to ale překvapilo tolik, že ho ten bystrozor dokázal dorazit. Vynadal nám, a poslal nás dolů do sklepení, kde jsme ze zálohy vyřídili nějakého vlkodlaka, který se právě chystal pokousat jednu nebohou dívku. Nakonec jsme sebe i ji dostali do bezpečí a nakonec byla Amanda naší dlouholetou přítelkyní,“ dopověděla příběh.

„Já až budu velká, porazím ještě víc zloduchů!“ vypískla nadšeně malá Milka a odběhla za ostatními dětmi. Stará žena se jen usmála. Neměla to srdce povědět pětiletému dítěti, jak to bylo doopravdy. Že bystrozora neposlechli a Amandu zachránili úplně jinak. Že od toho dne mohla vidět testrály - zvířata, která se zjevovala jen těm, kteří na vlastní oči zahlédli smrt, kterou emocionálně silně prožili...

Ahojky sušenky!
Můžete hlasovat ale vzhledem k tomu, že je tady jen jedna povídka tak je to takové celkem divné. (Druhá byla dodána.) Ale doufám, že se to za pár dní zlepší!💜 Už se těším na povídky z dneška na téma "Bílá rakev"
Jane✨