Wrotember

Vlastní téma

KatieLedecky

Odhodila jsem si školní batoh do rohu pokoje. Další zvládnutý školní týden za mnou. Potom co jsem se najedla, jsem zasedla k laptopu, otevřela si svůj barevný sešit a podepřela si hlavu.

Rozklikla jsem si dokument s mými posledními včerejšími větami psané těsně před půlnocí. Uchopila jsem černou propisku, se kterou jsem si cvakala.

Nohy jsem si líně odložila na stůl a hlasitě si povzdechla. Včera se mi psalo strašně snadno, ale dnes to stojí za prd.

Prsty jsem se rozjela po klávesnici, jenže když jsem si odstavec poté přečetla, zase jsem ho rychle smazala. Tímto velice efektivním způsobem jsem to zkoušela ještě dobrou hodinu.

Zklamaně jsem jsem laptop zaklapla a vzala si do ruky zvonící mobil.

„No, Simčo, co se děje?“ zívla jsem si.

Má nejlepší kamarádka si na druhé straně povzdechla. „Čekám tu na tebe už dvacet minut!“

Svraštila jsem obočí. „My jsme se měly někde sejít?“ podivila jsem se a do ruky si vzala diář, kde jsem to opravdu měla zapsaný. Zapisuji si všechno. A když říkám všechno myslím tím opravdu všechno. Na druhou stranu… někdy se prostě stane, že zapomenu.

„Slíbila si mi, že spolu půjdeme nakupovat vánoční dárky. Ale protože je tady někdo líný vytáhnout paty z domu, půlku obchodů, co jsem projít chtěla, jsem už vykoupila.“ Vsadila bych se o cokoliv, že právě teď rozhazuje rukama na všechny strany a ani bych se nedivila, kdyby tak někoho praštila.

Pokrčila jsem rameny. „Tak si to užij. To dáš i beze mě,“ zasmála jsem se. Určitě zakoulela očima, něco si zamumlala a hovor ukončila.

Z šuplíku jsem vylovila nenačatou hořkou čokoládu a snědla jsem ihned čtyři kousky. Kdybych to měla říct ve zkratce; čokoláda rovná se inspirace.

Prukřupala jsem si prsty, položila jsem na klávesnici a začala psát. Šlo mi to tak samo, že jsem si ani neuvědomila, že kapitola mám místo nejprve předpokládaných tisíc a půl slov rovnou tisíce dva.

Mávla jsem nad tím rukou a otevřela si nový dokument.

Psát jsem přestala až když mi došla čokoláda a začalo mi kručet v břiše.

Psaní miluji a to, že s tím většinu času někoho akorát otravuji je chyba toho druhého, ne moje. Já si jen prostě vylévám srdíčko. Ale dobře, přiznávám, někdy je to trochu moc. Jenže mě to naplňuje a myslím, že češtinářka z toho má taky radost. Možná knihu nikdy nevydám, ale víte co…? Mě je to jedno. Tak moje příběhy zůstanou navždy jen a jen moje. Pokud to tak bude, nejspíše je to správné. Ale psát budu i v osmdesáti, to vám slibuji!