Wrotember

Lidská maska

KatieLedecky

Florence zapla své paní šaty a mile se na ni usmála. „Je to nádhera," usmála se Amélie a snažila si v zrcadle prohlédnout každý kousek honosných bílých šatů. Ač měla Amélie, dcera krále Fridricha, na tváři úsměv šťastná ani zdaleka nebyla. Jak už to tak totiž bývá, měla si vzít prince Charlese, kterého viděla dvakrát v životě, ale neznala ho vůbec.

Zničeně se posadila do křesla. „Uvidíte, že to nebude tak strašné," povzbuzovala ji hnědovlasá Florence. „Pan Charles je velice šarmantní a elegantní muž, nehledě na to jak naší zemi pomůže." Amélie zvedla hlavu a usmála se, sice smutně, ale usmála se.

„Uvidíte, že to půjde, slečno. Úsměv na tvář, hlavu vzhůru a ukažte jim, že jste opravdu tak silná jak tvrdíte, hm." Amélie se teď už usmála naplno a se vztyčenou bradou, jak jí Florence poradila, vyšla ze své komnaty.

Prošla několika chodbami až se dostala do menší místnosti, kde na ní čekali její rodiče; Fridrich a Isabela. Zastrčila si pramen svých skoro až bílých vlasů za ucho a nepatrně kývla hlavou. „Výtečně," pronesla Isabela bez špetky emocí a se stráží za zády odešla za ostatními hosty (a že jich nebylo málo) do kostele.

Amélie se stůj co stůj vyhýbala pohledu svého otce. Nenáviděla ho za to, co udělal její starší sestře a co teď dělá i jí. „Tak pojď," vyzval ji chladně. Amélie se mu nepatrně zavěsila do předloktí a sebevědomě vyšla.

V nemalém kostele již byli všichni na svých místech. Hosté podle důležitosti seděli na lavicích, po stranách a před vchodem stáli stráže a vepředu postával farář s princem Charlesem.

Fridrich se zastavil před zavřenými dveřmi kostele a přísně se na svou mladší dceru podíval. „Víš co máš dělat, tak si neutrhni, vlastně nám neutrhni, ostudu."

„Ano, otče," přikývla světlovláska. Jak jí poradila Florence tak také udělala; narovnala se, vyprsila a dávala tak na obdiv všem svou plnou hruď, nebojácně pozvedla bradu a krokem, ze kterého sebevědomí naprosto čišelo, vyšla.

Dveře se pomalu otevřeli a stejně tak vešli Fridrich a Amélie. Všechny oči nyní vyseli jenom na Amélie. Světlovláska hleděla svému nastávajícímu zpříma do očí. Neměla v úmyslu uhnout ani o píď, ona je přeci silná, nějaká prkotina jako je svatba ji přeci nezastaví! Za dvojicí pochodovali tři družičky, mezi nimiž byla i Améliina neteř Elizabeth.

Došla až k Charlesovi. Farář se nadechl a začal svou řeč. Amélie však ač to nedala najevo mužovi slova neposlouchala, neboť myšlenkami byla úplně někde jinde. Její pozornost si farář získal až otázkou mířící na Charlese.

„Táži se vás, Charlese Williame Jacobe Twandesi, princi z Twandesu berete si dobrovolně zde přítomnou Amélii Katharynu Anne Denis Laurewovou, princeznu z Cnondosu?"

Amélie se na něj koutkem oka podívala, Charles však bez váhání odpověděl. „Ano," pronesl nahlas bez jakákoli emoce.

Farář obrátil svůj pohled na světlovlásku. „A táži se stejně tak vás, Amélie Katharyno Annie Dennis Laurewová, princezno z Cnondosu berete si dobrovolně zde přítomného Charlese Williama Jacoba Twandese, prince z Twandesu?"

Amélie zaváhala jen na krátkou chvíli, tak že si toho ani nikdo, nebo to nedal najevo. „Ano."

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu,"pokračoval farář. „Nyní si prosím na důkaz odevzdanosti vyměňte prstýnky," mírně poukázal rukou.

Charles si od Elizabeth vzal menší z prstýnků, jemně uchopil Améliinu ruku a stále dívající se jí do očí prstýnek navlékl. Amélie ho napodobila.

„Dejte si, prosím, svůj první manželský polibek," dokončil farář. Charles se sklonil, chytil Amélii za líce a vtiskl jí tak malý polibek, že měla světlovláska pocit, že se jeho rty ani nedotkly těch jejích. Lidé však začali tleskat a postupně se všichni přesunuli na zámek na oslavu.

Amélie pociťovala touhu mluvit se svou sestrou Anastaziou. K té se však dostala až po dobré hodině nudného večírku, kdy musela přijímat otravné gratulace a nejlépe s každým se na kus věnovat zdvořilé řeči.

„Tak jak ti je, jako paní Twandesové?" zeptala se jí s drobným smíchem.

„Ha ha ha, ale po pravdě? Vlastně mi to přijde stejný jako předtím. Byla jsem svazovaná tolika pravidly dlouho před svatbou, že v tom nějaký veliký rozdíl nevidím," pokrčila rameny Amélie.

„Vlastně máš pravdu," přitakala Anastazie a upila si ze své skleničky s červeným vínem.

„Mohu s tebou mluvit, Amélie?" přišel k nim Charles. „Jasně," přikývla, kývla na svou sestru a následovala Charlese.

Vyvedl ji z hlučné místnosti pryč o několik chodeb dál. „Amélie, já vím, že s tím vším co se děje nesouhlasíš. Já také ne. Ale co s tím my dva můžeme dělat? Ocenil bych pro to, aby ses ve společnosti chovala dosti racionálně, ano? O samotě si dělej co chceš," dokončil a z jeho tváře konečně zmizela ta ledová maska, kterou s sebou nosil, všude kam se pohnul, a nahradil ji upřímný úsměv.

Amélie překvapeně zamrkala. Tímhle ji totálně dostal, měla za to že je Charles stejný jako jeho otec a že lpí na pravidla a etiketu jako nikdo jiný. „Samozřejmě," přikývla.

„Skvělé." Otočil se a vydal se zpět na oslavu.

„Charlesi!" zvolala za ním Amélie. Nechápavě se na ni otočil. „Děkuji."