Wrotember

Fotografie

KatieLedecky

Plavovláska se unaveně posadila a hlasitě si zívla. Do ruky vzala rámeček s fotografií z jejího dubového nočního stolku. Smutně pohlédla na snímek, kde byla ona a její nejlepší kamarádka Klára. Její dlouhé tmavě vlasy jí dosahovaly až k pasu a obě dívky se šťastně smáli. Markéta si setřela slzu kutálející se jí po tváři.

Na svou kamarádku nedokázala zapomenout i když už to byly tři roky co opustila tenhle svět. Dnes jedenáctého listopadu to byly přesně tři roky. Tři roky. Markéta zničeně fotku vrátila na místo a se slzami v očích hlavou padla zpět na polštář.

S Klářinou smrtí se nechtěla smířit. Nedokázala to. Znali se od jedenácti let, navzájem se braly jako sestry, trávily spolu každou možnou chvilku. Ale osud měl pro Markétu jiný plán a kamarádku jí vzal. Zemřela po vážné autohavárii, když do ní napálil ožralý řidič druhého vozidla. Co plavovláska brala nejhůře, bylo to, že onen opilec z toho vyvázl jen s několika menšími zraněními.

Jakmile se najedla a upravila, nazula si boty, jelikož chtěla zajít na hřbitov, kde Klářino tělo bylo uchováno. Nebyla tam již přes rok, neboť minulý rok na tento datum ležela doma, zachumlaná v peřinách s chřipkou.

Poklekla před Klářin hrob. Z batohu si vytáhla obyčejnou svíčku popsanou slovy jako se mnou tu budeš navždy, Klárko nebo že zapomenu? Ne, to se nedá, a krabičku zápalek. Škrtla sirkou, chvíli jen pozorovala plamínek ohně, který se snažil ubránit listopadovému větříku a nakonec svíčku zapálila.

Posadila se na zadek, neřešila, že bude mít špinavé kalhoty. Upřeně zírala na náhrobek, kde bylo vyryto Klárčino jméno. „Tak moc mi chybíš. Kéž bys tu teď mohla být se mnou,“ zašeptala a rukávem svetru si setřela osamocenou slzu. Cítila se jako ta slza; sama, sama putující životem bez další slzy, díky které by se stala silnější. Markéta moc dobře věděla, že tu nejlepší druhou slzu už ale nikdy neuvidí. Musela se s tím přeci naučit žít! Bylo touž zatracené tři roky! Tři roky, kdy se z toho zpamatovávala a svou denní rutinu dělala až moc automaticky. Strašně moc jí chyběly ty bezstarostné chvíle s Klárou, jen tak si sednout a celé odpoledne prokecat, večer si uvědomit, že měla udělat spousty věcí a ty poté dělat v noci namísto spánku. Chtěla ten život zpátky, nechtěla už být sama.

„Kláry, co mám dělat bez tebe?“ zašeptala, jakoby se bála že hlasitějším hlasem, by narušila zdejší atmosféru.

Za sebou zaslechla pomalé kroky. Hbitě se otočila, ale čekala nějakého člověka jdoucí sem za stejným účelem jako ona. Zpozorovala však jen o pár let staršího mladíka, pamatovala si ho až moc dobře.

Postavila se na nohy, oprášila kalhoty a tvrdě mládencovi hleděla do očí. „Co tu děláš?“ zeptala se. Chtěla znít tvrdě a sebevědomě, jenže hlas ji zradil a jeden by ji ani neuslyšel.

„Coby,“ pokrčila rameny, „jdu navštívit svou sestru, to snad nesmím?“ Markéta na něj dál nehnutě zírala. Nikdy by ji nenapadlo, že její bratr Kláru přijde navštívit. On. Když to byl právě on, kdo zavinil Klářinu smrt…

______________________________________

Stř3lec

 Když hnědovlasý muž středního věku pohlédl do těch pozoruhodných očí, z nichž mělo každé jinou barvu, pocítil nenadálý smutek a prázdnotu. Ta fotografie zachycující dva mladé chlapce byla tak skutečná, že na chvíli vážně uvěřil, že hledí na skutečného Gellerta. Bodlo ho u srdce, když na něho pomyslel. Tolik se změnilo od doby, co cvakl fotoaparát a pořídil ten bezcenný obrázek, který si Albus tak pečlivě hlídal.

 Oni dva už nebyli přátelé, nýbrž nepřátelé. Jeden druhém stáli v cestě a celý kouzelnický svět věděl, že se nakonec utkají v souboji, v němž bude jeden z nich fatálně poražen. Věděli to už dávno. Možná v ten den, kdy se pohádali, proti sobě měli pozvednout hůlky na život a na smrt. Nejspíš ho měl Albus zastavit dřív, než začal terorizovat celý svět.

 Kdyby tehdy nebyl stejně slabý, jako dnes, třeba by se mu povedlo zabránit Globální magické válce. A pokud ne, alespoň by zemřel s vědomím, že se o to pokusil. Jenže to on nemohl v létě 1899 a nemohl ani na podzim 1926.

 Proklínal se za to, co vidí v zrdcadle z Erisedu - koho vidí. Pohled do zrdcadla, které odráželo nejtajnější touhy srdce, se stalo jeho denním chlebem. Rituálem, který vykonával každý zpropadený den. Nemohl si pomoct, prostě potřeboval vidět jeho tvář. Chtěl vidět tu milosrdnou iluzi, v níž se na něho Gellert usmíval, jako když byli mladí a nezkušení.

 S povzdechem se Albus Brumbál zvedl z křesla a vyhlédl z okna na rozlehlé pozemky Bradavické školy čar a kouzel. Bavilo ho být profesorem. Navíc tak mohl dohlížet na mladou generaci a ujistit se, že nepodléhají Grindelwaldovi. Když Gellert dokázal jednou zmanipulovat jeho, byl si jist, že by to hravě dokázal s dětmi plnými naivních ideálů. Ani s takovou útěchou si ale nedokázal odpustit výčitky svědomí, že nic nedělá. Že toho nedělá dost.

 V prstech promnul onu fotografii a pak ji prudkým pohybem vyhodil z okna. Odvrátil pohled od toho, jak se pomalu nechala unášet větrem někam daleko, nenávratně pryč.

______________________________________

JienEleven

Chlapec ležící na posteli se s trhnutím probudil. Kolem sebe měl jen bílou stěnu, okno zakryté bílým závěsem a noční stolek s červenou lyrickou ve váze. U postele stála židle. Nebyla ničím zajímavá až na fotografii na ní. 

Klučina s černými vlasy se na ní zadíval a po chvilce i zvedl. Fotografie byla malá. Nebyla větší než obálka na dopis. Po stranách byl světle šedý rámeček s růžovými květy. Fotografie byla však sama o sobě černobílá.

Černovlásek si odhrnul z čela pár neposedných pramenů vlasů a zastrčil je za ucho. Ta fotografie mu něco připomínala. Z jejího prostředka se na něj usmíval od ucha k uchu malá kopie jeho samého až na malou drobnost. Chlapec na obrázku měl stejně černé vlasy a světlou pleť jako sníh. V levém koutku tváře měl mateřské znaménko ve tvaru křížku. 

Chlapec sedící na posteli přejel po chlapci na obrázku. Tolik se mu stýskalo i když nevěděl po kom. Fotka musela být pořízená nedávno, jelikož chlapci na ní bylo okolo deseti let. Černovláskovi bylo v tu chvíli též deset. Vedle chlapce byla vpravk zřejmě jeho matka a z druhé strany otec. Všichni tři seděli na dece před vysokým dubem. Usmívali se. Nebylo lehké na ně zapomenout. Chlapec se zadíval ještě pozorněji na roh fotky. Bylo na něm rychle naškrábáno jméno.

Do pokoje vstoupila žena se světlými vlasy, dlouhým šišatým nosem a na něm nasazené obdélníkové brýle. Byla celá oblečená v bílém a pod klíční kostí se houpala vysačka se jménem. Jen její kyselý úsměv naznačoval, že je tady nerada. Došla k posteli a hned začala kontrolovat všechny hadičky a čudlíky na stěně za postelí. Odhrnula závěs a otevřela okno. Poté tak rychle jako přišla i zmizela zpět ve dveřích.

Chlapec se nezatvářil ani zmateně, ani rozčileně ba dokonce ani smutně. V jeho obličeji převažovala spíše nevědomost. Netušil jak se dostal tam kde teď je. Nevěděl co se stalo předtím a nevěděl ani co se stane po tom až tenhle pokoj opustí. 

Z venku svítilo do pokoje uklidňující ranní slunce a přinášelo s sebou zpěv různobarevných ptáků míhající se za okenicemi. Do pokoje foukal příjemný vzduch. Černovlásek nasál vzduch, který štípal v nose. Naposledy se zadíval na fotografii a rozloučil se. Nevzpomněl si, možná si ani nechtěl vzpomenout. S upřeným zrakem na okno a s úsměvem na rtech nechal fotografii vyletět z okna ven. Nechal jí aby byla volná.

Ahojky sušenky!
Rovnou se omlouvám za pozdní vydání ale měla jsem toho moc.
Jane✨